21 Bře
Před několika lety jsem si upletla šálu. Z krásné barevné třpytivé vlny s bambulkami. Zaujala mě za výlohou galanterie a chodila jsem kolem ní tak dlouho, dokud jsem si ji neodnesla domů. Přestože pletu celý život, s podobným typem příze jsem neměla zkušenost. Ale touha po výrobku z ní byla silnější. Šla jsem do toho po hlavě, pokus omyl. Rozhodla jsem se pro šálu. Tu jedinou jsem si uměla v tu chvíli představit. Našla odpovídající [...]

Před několika lety jsem si upletla šálu.

Z krásné barevné třpytivé vlny s bambulkami. Zaujala mě za výlohou galanterie a chodila jsem kolem ní tak dlouho, dokud jsem si ji neodnesla domů. Přestože pletu celý život, s podobným typem příze jsem neměla zkušenost. Ale touha po výrobku z ní byla silnější. Šla jsem do toho po hlavě, pokus omyl.

Rozhodla jsem se pro šálu. Tu jedinou jsem si uměla v tu chvíli představit. Našla odpovídající jehlice a pustila se do práce. Pletení z tohoto typu vlny opravdu není jednoduché. Bambulky se vám pletou pod prsty, nevíte, jak moc pleteninu utahovat, neodhadnete počet oček, aby byl výsledek podle vašeho gusta. A vlastně ani nevíte, jak by ten výsledek měl vypadat. Jen to, že chcete šálu.

Nahodila jsem dvacet oček a zkusila chvíli plést. Nebylo to ono. Tak jsem párala. Což šlo velmi ztuha, vzhledem k charakteru příze. Protáhnout malým otvorem velkou bambuli je docela výzva. Nahodila jsem deset oček a zkusila to znovu. Tentokrát to bylo málo. Opět párání. Nakonec jsem udělala kompromis a nahodila oček patnáct. A šálu upletla. I přes to, že to – stejně jako v předchozích případech – nebylo ono. Šála byla velmi úzká a velmi dlouhá.

Skončila v krabici s klubky. Nenošená.

Vytáhla jsem ji nedávno. A říkala si, že je to velká škoda, když je venku konečně po letech zima a taková krásná šála leží v krabici. Nicméně byla pořád velmi úzká a velmi dlouhá a namotaná na krk prostě nevypadala dobře. Padlo druhé rozhodnutí. Šálu vypárat a zkusit to jinak.

O párání bambulkové příze jsem se už zmínila. Je to o nervy! Nicméně když něco v životě chcete, musíte pro to něco udělat. Sedla jsem si do křesla a zkoušela a zkoušela. Příze se zamotala. Zuby nehty jsem se snažila ji uvolnit. Minutu, pár minut. Pak mě to přestalo bavit. Vzala jsem nůžky, přízi přestřihla a s krátkým uvolněným koncem začala znovu. A najednou to šlo docela lehce.

Těším se, že si z příze upletu šálu novou. Promyslím si, jak bude dlouhá a široká a hurá do práce. A budu se těšit, jak mi ozdobí moji bílou bundu.

A proč to celé vlastně píšu?

Popsaná situace mě přivedla k několika závěrům, o které bych se s vámi ráda podělila:

1. Když něco opravdu chcete, vždycky najdete cestu, jak to udělat.

2. Není na škodu promyslet si předem, jak svého cíle dosáhnout.

3. Když zvolíte metodu pokus-omyl, k cíli dojdete taky, ale bude to trvat déle. Zato se cestou můžete leccos naučit.

4. Někdy se člověk musí odstřihnout, aby se posunul dál (od lidí, od situací, od myšlenek).

A hlavně!

5. Nevzdávejte to jenom proto, že výsledek nemusí hned odpovídat vaší představě.

Začít znovu se dá vždycky…

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích