Před několika lety jsem si upletla šálu.
Z krásné barevné třpytivé vlny s bambulkami. Zaujala mě za výlohou galanterie a chodila jsem kolem ní tak dlouho, dokud jsem si ji neodnesla domů. Přestože pletu celý život, s podobným typem příze jsem neměla zkušenost. Ale touha po výrobku z ní byla silnější. Šla jsem do toho po hlavě, pokus omyl.
Rozhodla jsem se pro šálu. Tu jedinou jsem si uměla v tu chvíli představit. Našla odpovídající jehlice a pustila se do práce. Pletení z tohoto typu vlny opravdu není jednoduché. Bambulky se vám pletou pod prsty, nevíte, jak moc pleteninu utahovat, neodhadnete počet oček, aby byl výsledek podle vašeho gusta. A vlastně ani nevíte, jak by ten výsledek měl vypadat. Jen to, že chcete šálu.
Nahodila jsem dvacet oček a zkusila chvíli plést. Nebylo to ono. Tak jsem párala. Což šlo velmi ztuha, vzhledem k charakteru příze. Protáhnout malým otvorem velkou bambuli je docela výzva. Nahodila jsem deset oček a zkusila to znovu. Tentokrát to bylo málo. Opět párání. Nakonec jsem udělala kompromis a nahodila oček patnáct. A šálu upletla. I přes to, že to – stejně jako v předchozích případech – nebylo ono. Šála byla velmi úzká a velmi dlouhá.
Skončila v krabici s klubky. Nenošená.
Vytáhla jsem ji nedávno. A říkala si, že je to velká škoda, když je venku konečně po letech zima a taková krásná šála leží v krabici. Nicméně byla pořád velmi úzká a velmi dlouhá a namotaná na krk prostě nevypadala dobře. Padlo druhé rozhodnutí. Šálu vypárat a zkusit to jinak.
O párání bambulkové příze jsem se už zmínila. Je to o nervy! Nicméně když něco v životě chcete, musíte pro to něco udělat. Sedla jsem si do křesla a zkoušela a zkoušela. Příze se zamotala. Zuby nehty jsem se snažila ji uvolnit. Minutu, pár minut. Pak mě to přestalo bavit. Vzala jsem nůžky, přízi přestřihla a s krátkým uvolněným koncem začala znovu. A najednou to šlo docela lehce.
Těším se, že si z příze upletu šálu novou. Promyslím si, jak bude dlouhá a široká a hurá do práce. A budu se těšit, jak mi ozdobí moji bílou bundu.
A proč to celé vlastně píšu?
Popsaná situace mě přivedla k několika závěrům, o které bych se s vámi ráda podělila:
1. Když něco opravdu chcete, vždycky najdete cestu, jak to udělat.
2. Není na škodu promyslet si předem, jak svého cíle dosáhnout.
3. Když zvolíte metodu pokus-omyl, k cíli dojdete taky, ale bude to trvat déle. Zato se cestou můžete leccos naučit.
4. Někdy se člověk musí odstřihnout, aby se posunul dál (od lidí, od situací, od myšlenek).
A hlavně!
5. Nevzdávejte to jenom proto, že výsledek nemusí hned odpovídat vaší představě.
Začít znovu se dá vždycky…
Váš komentář