13 Říj
Cesty boží jsou nevyzpytatelné. A jsou v životě okamžiky, které nejde naplánovat. Stačí se jenom nechat unášet na jeho vlnách. Jedna z nich mi postavila do cesty Berlín. Doteď nevím, co si o něm mám myslet. Mé pocity jsou rozporuplné. Vnímám ho jako scénu z burleskního Moulin Rouge. Je divoký, nespoutaný, plný barev a nočních světel, hluku a klidu zároveň, pouličních lamp ozařujících špinavé chodníky, které po půlnoci začne čistit [...]

Cesty boží jsou nevyzpytatelné. A jsou v životě okamžiky, které nejde naplánovat. Stačí se jenom nechat unášet na jeho vlnách. Jedna z nich mi postavila do cesty Berlín.

Doteď nevím, co si o něm mám myslet. Mé pocity jsou rozporuplné. Vnímám ho jako scénu z burleskního Moulin Rouge. Je divoký, nespoutaný, plný barev a nočních světel, hluku a klidu zároveň, pouličních lamp ozařujících špinavé chodníky, které po půlnoci začne čistit úklidová četa. Muzikant na rohu ladí kytaru a chlápek opodál prohrabává popelnici.

Kráčím po rušné ulici. „Autobusy teď dvě hodiny nepojedou, Fräulein, blíží se demonstrace,“ ozve se mi za zády. „Demonstrace? Proti čemu?“ otočím se, ale nikdo tam už nestojí. Zato v dáli uvidím několik policejních transportérů jedoucích jako předvoj pískajícího davu lidí bojujících proti… Čemu vlastně? Netuším.

Hodiny odbíjejí čtvrtou. Nedaleký park je plný lidí. Válejí se po dekách, popíjejí pivo, honí se po trávě nebo kopou do míče. Je pozdní říjnové odpoledne, slunce má pořád sílu a život plyne pomalu. Dostanu hlad. Postavím se do fronty u nedaleko stojícího stánku. Postarší muž už několik hodin griluje bílé klobásy a je unavený. Čelo si otře umaštěnou rukou a vzápětí naoko vybuchne: „Pro mě taky? Jak pro mě taky? Pro mě taky volný páteční večer?“ Tiše se omluvím a dodám, že chci tu samou klobásu jako paní přede mnou. Ušklíbne se a pokračuje v práci.

Smráká se.

Dojdu až do východní části, kde se setkám s kamarádem, kterého jsem viděla naposledy před několika lety. Sedíme na ulici před odrbanou kavárnou, popíjíme víno a vzpomínáme. Po mostě nad námi jezdí osvětlené vlaky a čas se zastaví. Osloví nás mladík u vedlejšího stolu. Začneme diskutovat o životě. Je z Izraele, má dívku v Americe a život před sebou. Neví, co s ním. Málem jej ztrácí v odpoledním taxíku. Pouští se do řeči s řidičem a ptá se, odkud pochází. Je z Palestiny. Trvá mu několik sekund, než se uklidní, a s klidným hlasem říká, že on je z New Yorku. Oči se mu lesknou a mává na obsluhu. Zve nás na skleničku.

„Příště, kámo,“ zvedáme se. O dvě ulice dál narazíme na japonské bistro. Vybíráme stůl venku a čekáme na číšníka. Máme chuť na suši. Přinese fialové hůlky s motivem Hello Kitty. Na jazyku se mísí chuť rýže a křenu, zavírám oči a jídlo vychutnávám. Začne foukat vítr a lehce prší. Tančím mezi kapkami deště a přemýšlím, co si mám o Berlínu myslet. Kolem projdou dva mladíci. Drží se za ruce a něco si šeptají. Zvedám hlavu. Na zdi protějšího domu se hýbou černobílé obrázky, někdo si promítá starý film. Mezi dvěma okny tančí Marlene Dietrich.

Je divoká a nespoutaná.

Jako Berlín.

***

Neméně záhadné je horkem žhnoucí Palermo. Chcete ho zažít?

Čtěte: „Oběd u Cattaniho„!

Váš komentář