21 Lis
Říká se “spěchej pomalu”. Ovšem ne vždycky máte dost času na to, abyste si to mohli dovolit. Byla jsem v polském Krakově a chystala se na večírek, který se odehrával na místě vzdáleném půl hodiny autobusem z centra. Měla jsem lístek na půl osmou a bydlela na druhé straně města. Plánovala jsem vyrazit o hodinu dřív a ještě se někde najíst, ale nečekala jsem, že události naberou dramatický spád. Spěchala [...]

Říká se “spěchej pomalu”. Ovšem ne vždycky máte dost času na to, abyste si to mohli dovolit. Byla jsem v polském Krakově a chystala se na večírek, který se odehrával na místě vzdáleném půl hodiny autobusem z centra. Měla jsem lístek na půl osmou a bydlela na druhé straně města. Plánovala jsem vyrazit o hodinu dřív a ještě se někde najíst, ale nečekala jsem, že události naberou dramatický spád.

Spěchala jsem na autobus. A měla hlad. Velký. Protože jsem byla v Krakově poprvé, neměla jsem tušení, jak tam funguje místní MHD. Netušila jsem, jak se jmenuje zastávka, kde jsem měla vystoupit. Logika mi říkala, že když je na mapě nakreslené hlavní nádraží, bude to zřejmě “Hlavní nádraží”, nicméně mapy.cz mi názvy zastávek neukázaly a na té mojí papírové mapě byla jenom červená tečka. Nezbývalo, než se zeptat.

Velmi ochotná paní se podívala na mapu, pak na jízdní řády a s úsměvem mi poradila tramvaj č.19 a zastávku č.4. Koukla jsem na hodinky, nejbližší spoj jel za dvanáct minut. Tak jsem si sedla a čekala. Čas ubíhal a já byla víc a víc nervózní, protože jsem musela stihnout onen autobus a nevěděla, jak dlouho tramvají pojedu. Pak mi další hlásek v hlavě napověděl, ať se pro jistotu zeptám ještě někoho jiného. Zeptala jsem se. A další milá paní mi řekla, že čekám na špatné zastávce, že z této se na nádraží rozhodně nedostanu. Hm. Nervozita i hlad zesílily. A tramvaj měla jet ještě o pár minut později než ta původní. Pomalu jsem se loučila s večeří.

Na hlavní nádraží jsem ale nakonec přijela dvacet minut před odjezdem autobusu. Super, libovala jsem si, mám ještě čas, koupím si něco na jídlo. Vyrazila jsem do blízkého nákupního centra a předpokládala, že v něm najdu stánek s občerstvením. Našla jsem ovšem pouze předražený kavárenský řetězec a ve vitríně oschlý croissant se sýrem. Co už, když je hlad, tak se nevybírá. Ano, ano, ano, podobné řetězce mají manuály na to, jak se chovat k zákazníkům, ale když spěcháte, uááá, radši byste stručný pozdrav a následné čau, než čekat deset minut na to, až si personál odškrtne všechny položky z checklistu.

Když se mě prodavačka líbezným hlasem zeptala, co chci, poručila jsem si ten osiřelý croissant. Mile se usmála a pokynula kolegovi. Kolega se taky mile usmál, lehce se uklonil a začala scéna na chlup podobná té s Rowanem Atkinsonem v Lásce nebeské (kdo jste ještě neviděli, je ZDE. Sice v angličtině, ale podle výrazu Alana Rickmana ji pochopíte i beze slov).

První minuta: Otočil se k vitríně a hledal můj croissant. Koukl sem a koukl tam, až na třetí pokus toho chudáčka spatřil, tlačíce se na sklo. Začal přemýšlet, čím ho z vitríny vytáhne. Otočil se k pultíku a rozhlédl.

Tady ještě v klidu dýchám.

Druhá minuta: Opodál uviděl kleště. Uchopil je do pravé ruky, ohnul se a koukal do vitríny. Zřejmě si měřil vzdálenost od ruky ke konci kleští a od konce kleští ke croissantu. Nad hlavou mu visel otazník.

Nemůžeš to vzít do ruky?

Třetí minuta: První pokus o vytáhnutí croissantu z vitríny. Mladík natáhl ruku a zjistil, že kleště nerozevře natolik, aby ten kus těsta dostal ven. Narovnal se, k otazníku nad hlavou přibyl další.

COŽE?

Čtvrtá minuta: Napadla ho igelitová rukavice. Nicméně jak je dobrým zvykem většiny igelitových rukavic nebo sáčků, nejdou otevřít. Mladík se snažil, foukal do ní a mnul v rukou, ale jí se nechtělo. Tuhl mi úsměv na rtech. Po minutě se rukavice vzdala.

Tady už dýchat přestávám. Grrrrr!

Pátá minuta: Croissant je venku z vitríny, hurá! Ale co s ním teď? Ahá, papírový pytlík. Vzal jeden z hromady ležící opodál a otevřel ho. A nic.

Na co čekáááááš?

Šestá minuta: Ahá. Čekal, až ho napadne, že než vloží croissant do sáčku, zabalí ho do ubrousku. Zabalený croissant si konečně hověl v sáčku a já už hlady šilhala. A autobus nečekal. Zato mladík měl času dost. Další položkou na seznamu jeho činností bylo srovnání pytlíku. Jednen po druhém hladil všechny jeho záhyby.

Měla jsem sto chutí zařvat na něj: “Dej sem ten zasr… rohlík, nemám čas!”, ale udržela jsem se. Stála jsem tam hladová, otrávená, vystresovaná a s neuspokojenou potřebou vraždit.

Sedmá minuta: Když mladík vyhladil všechny strany pytlíku, opět se na něj zadíval. Něco tomu chybělo. Další ubrousky. Pomalu natáhl ruku do skříňky nad jeho hlavou a vytáhl nový balíček.

Nééééééé! “Hej! Haló”! začala jsem na něj mávat. Nevnímal.

Osmá minuta: Protože bylo na čase zavřít pytlík. Což chtělo hodně kreativní řešení! Rozlédl se, natáhl se pro opodál ležící nůž, lehce vyryl na sáčku rýhu, o tu rýhu ten nůže opřel a přebytečný papír ohnul.

Já vyrostla o půl metru. “Héééééj! Spěchám!” zakřičela jsem.

Devátá minuta: Croissant obalený tunou papíru, uložený v bezpečí papírového sáčku, který je dokonale vyhlazený, že i hladina zamrzlého rybníka by zbledla závistí, zdálo by se, že manuál splnil svůj účel. Ale ne. Něco tomu chybělo. Prodavač se začal zběsile rozhlížet kolem sebe a já byla na pokraji nervového zhroucení. Víte, co tomu chybělo?

Nálepka. S logem.

Koukala jsem do stropu a říkala si, jaká jsou asi v Polsku vězení. Že bych si přecejen střihla tu  vraždu.

Desátá minuta: Ze zásuvky vytáhl arch s nálepkami. A mně došla trpělivost. Zařvala jsem přes celou kavárnu “Ne! Prosím! Já spěchám! Nepotřebuju žádné nálepky! Budu to jíst hned! Prosíííííím!”

Otočil se. Podíval se na mě s nechápavým výrazem v obličeji. Skutečně nechápal. Zachránila mě až jeho kolegyně. Vytrhla mu sáček z ruky a podala mi ho.

Přešla mě chuť.

Co vám budu vykládat. K autobusu jsem doběhla chvilku před odjezdem a do croissantu kousla dvakrát. Chutnal po papíru. A já se znovu přesvědčila o tom, že plánování má svůj smysl a že když se chce člověk dobře najíst, sendvič ho nezachrání.

Takže se nešiďte, protože zdravá těla v zimě hlavně teplé jídlo dělá!

 

P.S. Toho krasavce nahoře vyfotil Petr!

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích