03 Zář
„Přijďte k nám ochutnat náš nový jídelní lístek!“ Taky se rozčilujete nad tím, proč čeští restauratéři nejsou schopni při sestavování nabídky jídel používat spisovnou češtinu a logické výrazy? Ne, děkuji, váš jídelní lístek u vás ochutnávat nebudu, raději bych ochutnala některý z pokrmů, které v tom jídelním lístku najdu. Čekala jsem tuhle v jedné brněnské restauraci, až si číšník konečně uvědomí, že jsem se přišla najíst, a ne se jenom ohřát. Číšník nešel, [...]

„Přijďte k nám ochutnat náš nový jídelní lístek!“ Taky se rozčilujete nad tím, proč čeští restauratéři nejsou schopni při sestavování nabídky jídel používat spisovnou češtinu a logické výrazy? Ne, děkuji, váš jídelní lístek u vás ochutnávat nebudu, raději bych ochutnala některý z pokrmů, které v tom jídelním lístku najdu.

Čekala jsem tuhle v jedné brněnské restauraci, až si číšník konečně uvědomí, že jsem se přišla najíst, a ne se jenom ohřát. Číšník nešel, a proto jsem zabíjela čas pročítáním nabídky denního menu.  A protože jsem ve věci jazyka českého poněkud „cimprlich“, nemohla jsem si nevšimnout několika zajímavých slovních útvarů. Tak například: „boršč s červenou řepou“. Já hloupá jsem si vždycky myslela, že boršč se bez červené řepy neobejde, ale zřejmě existují i jiné varianty této polévky. V opačném případě je informace o řepě jaksi navíc, skoro jako „hranolky z brambor“ nebo „rizoto z rýže“. Neméně oči přitahujícím výrazem bylo „vykoštěné vepřové kolínko“. Ha! Vždycky jsem měla za to, že vepřové koleno obsahuje kost. Ale ne! Celý život žiji v bludu. Vepřové koleno podle této restaurace totiž obsahuje koště. Skandál! Ale pro dosažení větší lingvistické pestrosti – proč ne?

Zkoumání jídelního lístku mě velmi pobavilo. A co víc, vzpomněla jsem si při tom na další zábavnou položku ve výčtu gramatických hrůz, kterými se lístky a nabídka jídel mnohdy hemží. Šla jsem jednou přes hlavní nádraží a míjela zrovna stánek s čínským fast-foodem. Ze zvědavosti jsem si prohlédla lákavé obrázky a přečetla jejich popisky. Zrak se mi zastavil na následujícím: „smažené kuřecí prsy“. Přiznám se, že jsem se začala smát, a to nejen díky tomuto nápisu, ale především při představě kuřete pobíhajícího po dvorku s pěknými dvojkami v krajkové podprsence. Rozhodla jsem, že se to pánovi v kiosku pokusím objasnit.

„Dobrý den,“ začala jsem zdvořile. „Bý den, pšejete si?“ na to on. „Jíst nebudu, děkuji. Jenom jsem vám chtěla něco říct.“ Pán na mě nechápavě hleděl, protože na takový přístup asi nebyl zvyklý. „Jak máte tady ty obrázky se smaženým kuřetem, tak tam máte chybu,“ snažila jsem se mu pomalu vysvětlit, o co mi jde. „Chypu?“ – „No ano, chybu. Kuře nemá prsy, kuře má prsa,“ pomáhala jsem si i rukama. „Psa?“ Mezikulturní nepochopení se prohlubovalo. „No, prsa. Víte? Kuře je zvíře a zvířata mají prsa. Nemají prsy. Prsy mají jenom lidé,“ moc úspěšná jsem nebyla. „Aha, smažené psy. Udelam.“ „Ne, ne, nebudu jíst, děkuji. A víte co? Pusťte to z hlavy…,“ vzdala jsem boj s větrnými mlýny.  A pán si evidentně oddychl.

Můj pokus o nápravu roztomilého gramatického prohřešku nevyšel. Ale čínský stánek nebyl a rozhodně není jediný, jehož zaměstnanci nepochopili, v čem tkví krása jazyka českého. Když jsem totiž o pár dní později prošla kolem jednoho velmi drahého restaurantu, kde bych očekávala pečlivost ve všech směrech, na výloze jsem se dočetla, že si zde můžu dát „gratinovaný kuřecí prs s rajčaty a bazalkou“.

Dobrou chuť!

Váš komentář