26 Čvn
Brno je zlatá loď. Ale Ostrava, ta je svá. Černá perla, černá Madona. Mám Ostravu ráda. Možná je to jenom zdání člověka, který přijede na den, dva, ale mám pocit, že Ostrava prostě je, svým způsobem. Je exotická, originální a pulsuje životem. Hledala jsem příjemné místo, kde bych si dala oběd. Vydatně mi v tom pomáhala mapa Use-it, díky autorům za ni! Přivedla mě na Stodolní. Vlastně to není tak [...]

Brno je zlatá loď. Ale Ostrava, ta je svá. Černá perla, černá Madona. Mám Ostravu ráda. Možná je to jenom zdání člověka, který přijede na den, dva, ale mám pocit, že Ostrava prostě je, svým způsobem. Je exotická, originální a pulsuje životem.

Hledala jsem příjemné místo, kde bych si dala oběd. Vydatně mi v tom pomáhala mapa Use-it, díky autorům za ni! Přivedla mě na Stodolní. Vlastně to není tak docela pravda, na Stodolní mě původně přivedla rada mé kolegyně, že dobře se vaří v hospodě U Peciválů. Což možná tak je, ale já jsem to štěstí neměla. O půl druhé bylo vyjezeno. Naštěstí! Přišla na řadu mapa, která mě přenesla o pár stovek kilometrů dál, do sladké Francie – do bistra Café Au Père Tranquille. Odhodlaně jsem vzala za kliku a ocitla se v jiném světě.

Najednou jsem stála na Montmartru, v dáli hrála harmonika, slunce sladce hřálo a mládenci za malířskými plátny pokřikovali: „Mademoiselle, tady, já vás namaluju…!“ Na druhé straně ulice jsem uviděla bistro, s velkými okny a zelenými okenicemi, které byly obrostlé břečťanem. Vešla jsem dovnitř a usedla k volnému stolu. Přiběhla mladá štíhlá dívka s dlouhými vlasy a podala mi jídelní lístek. „Plat du jour, Madame?“ zeptala se. „Ještě si vyberu, děkuji,“ odpověděla jsem já a vnořila se do nabídky. Byla pestrá a já nevěděla, co mám zkoumat dřív. Jestli palačinky nebo koláče nebo saláty nebo ještě něco jiného? Snad víno?

Vybrala jsem mrkvovou polévku, cibulový koláč a k tomu deci červeného. Všechno bylo naprosto dokonalé. Seděla jsem pod střechou, užívala si krásný prostor a vychutnávala rudé kapky Modrého Portugalu. Harmonikář z ulice se přesunul do bistra, usedl k vedlejšímu stolu a začal hrát pomalé melodie. Dlouhovlasá dívka odložila zástěrku a začala se vlnit do rytmu hudby. Měla na sobě modré šaty poseté bílými puntíky a při každém pohybu svými boky ty malé tečky ožívaly a smyslně tančily spolu s tanečnicí. Ruch v bistru zpomalil a čas se na malý moment zastavil úplně. Zůstaly jenom noty a pak už nic.

„Přejete si platit, slečno?“ Prosím? Byla jsem zpátky v Ostravě, na Stodolní, v restauraci. Ale něco se změnilo. Den prosvítilo slunce a pohoda. Možná to bylo tím vínem, vím já? A možná taky ne. A možná taky vzduchem a lidmi a okamžiky naprosté svobody. Kdy nemusíte nic a jenom si užíváte života. Přála bych si najít podobné místo v Brně, kde se setkávají milenci a harmonikáři a dívky v modrých šatech tam tančí mezi stoly. Existuje?

1 Comments

  • Katko, také jsem se v bistru zastavila. A byla jsem stejně uchvácená jako Ty:) Holt Ostrava je drsná, ale umí být i poetická!

    Odpověď
    • Autor Jarka
    • 28.6.2014 at 13.12

Váš komentář