06 Srp
Holuby moc nemusím… No, když na tím tak přemýšlím, jsou mi v podstatě ukradení. Ale nemusím je. Obzvlášť na balkoně. Nebo na židli. Ale jsou situace, kdy může být i holub na židli velmi užitečný… na židli? Na svá vysokoškolská studia vzpomínám velmi ráda. I na kolej, kterou jsme s kamarádkou pět let sdílely. To vám bylo legrace! Až na ty holuby. Ti s oblibou obsazovali balkony a slušně řečeno vyjadřovali své majetnické [...]

Holuby moc nemusím… No, když na tím tak přemýšlím, jsou mi v podstatě ukradení. Ale nemusím je. Obzvlášť na balkoně. Nebo na židli. Ale jsou situace, kdy může být i holub na židli velmi užitečný… na židli?

Na svá vysokoškolská studia vzpomínám velmi ráda. I na kolej, kterou jsme s kamarádkou pět let sdílely. To vám bylo legrace! Až na ty holuby. Ti s oblibou obsazovali balkony a slušně řečeno vyjadřovali své majetnické právo hromadami vlastního trusu, který – nebyl-li pravidelně likvidován – vytvářel mohutné šedobílé a značně nechutné závěje. Naši půlku balkonu jsme s kamarádkou poctivě uklízely, na druhou půlku balkonu naše spolubydlící z vedlejšího pokoje poctivě kašlaly. Holubům se tedy u nás velmi líbilo…. Nikdy bych ale nevěřila, že mi ty potvory jednou prokážou velkou službu.

Jednoho slunného letního dne, když jsem byla na koleji sama, zaťukal někdo na dveře. „Dobrý den, já jsem Novák a jdu čistit peří,“ představil se mladý muž, který za nimi stál. „Aha, dobrý den. Peří? Jaké peří?“ zeptala jsem se nedůvěřivě já, protože na nástěnce nic neviselo. „No, v peřinách,“ na to on. Problesklo mi hlavou, že jsem na pokoji sama a kdovíco, ale mladík vypadal sympaticky a ten obří přístroj, který táhl s sebou, nenaznačoval nekalé úmysly. Pozvala jsem ho dál a pustili jsme se do řeči. „Teda nevím, jestli vyčištění těmto ještě peřinám pomůže, jsou naprosto nechutné,“ pronesla jsem na účet těch flekatých chudáků, kteří leželi na posteli. „To tu nemají lepší?“ zeptal se pan Novák. „Mají, podpultovka,“ odvětila jsem rezignovaně. „Ale jinak to tady máte hezké. Jak se vám tu bydlí?“ zajímal se on o kvalitu ubytování. „Ale jo, jde to… sousedi v pohodě, výhled hezký… až na ty holuby, potvory opeřené!“ postěžovala jsem si. „Copak?“ pana Nováka téma zjevně zaujalo. Udělala jsem mu kafe a podělila se s ním o jednu z holubích historek:

„Jednou jsme měli večírek, znáte to. Pití teklo proudem, moc si toho nepamatuju. Spát jsem šla po půlnoci,“ začala jsem vyprávění. „V noci si nechávám pootevřený balkon, aby to luftovalo. Vybavuju si, že jsem ho trochu přivřela, aby toho čerstvého vzduchu nebylo moc,“ vzpomínala jsem na onen večer. „Vyspala jsem se do růžova. Vítejak… Takovéto, jak se v polospánku začnete hezky protahovat a natahovat a mžourat a nechce se vám z té postele.“ Hmm, takováto rána mám ráda, když člověk nikam nemusí… „A jak jsem tak mžourala, přišlo mi, že v pokoji něco není v pořádku. Přičítala jsem to lehké opici, zavřela oči a dala si ještě dvacet.“ Mladík se na mě zaujatě díval a čekal, co přijde dál. „No a asi za deset, dvacet minut jsem se rozhodla, že už je čas vstát a otevřela jsem oči úplně.“ – ŠOK! – „Zatímco já jsem zírala na něj, on vyděšeně zíral na mě a oba dva jsme přemýšleli, kdo začne řvát jako první. Tedy řvát jenom já, on by asi zvládl jenom vyděšeně vrkat…“ – „Kdo?“ nechápal Novák. „Holub! Představte si, že seděl naproti mně na židli,“ otřásla jsem se znechucením.

„A teď co s ním, že?“ hodila jsem do placu řečnickou otázku. „Ani jsem nechápala, jak se do toho pokoje vlastně dostal, balkon byl přivřený,“ fuj, fuj, fuj, ta vzpomínka byla děsivá. „A co jste teda udělala?“ pan Novák mimoděk sevřel ruce v pěst, jakoby mi je chtěl „držet“. A i já jsem si začala pomáhat divokou gestikulací. „No, vzala jsem na něj koště, že ho nějak přesvědčím, aby v klidu a míru odletěl ven,“ jak naivní byla má představa. „Když jsem se ale pohnula, pohnul se i on a směrem k oknu a za záclonu, byl velmi vynalézavý,“ to byla skoro detektivka. „Já jsem mezitím otevřela dveře od balkonu a odhrnula záclonu. Což ale on pochopil jako přímý útok, začal mávat křídly a motat se do té záclony,“ historka gradovala. „Nevím, kdo byl zoufalý víc! A jak se tak do té záclony zamotával, zapadal hlouběji a hlouběji do škvíry mezi oknem a topením a mně se draly do očí slzy, protože on se tam zasekl, křídla od sebe, no horor!“ úplně jsem se nechala unést a šermovala před sebou rukama… „Vy jste teda dobrá!“ s obdivem vydechl Novák. „Ve finále zapadl úplně a to už mi pak bylo jedno, jestli do něho šťouchám a jestli mu tím ublížím. Prostě jsem chtěla, aby byl pryč!“ – „No bodejť!“ přisadil si můj posluchač. „A jak to dopadlo?“ – „Dopadlo to tak, že jsem ho jednoduše tím smetákem zpoza toho topení vyšťouchala směrem dveře a ten chudák, jak byl zblbý, tak se jen tak nechápavě rozhlížel, poskočil si a uletěl…“ dokončila jsem story. „Já bych byl zralej na panáka!“ okomentoval historku pan Novák. „Jo, já si dala asi decku vodky a srdce mi bije ještě dneska,“ konec dobrý, všechno dobré.

Povídali jsme si ještě chvilku a pak jsem svého nadšeného posluchače ponechala jeho osudu a odešla do víru velkoměsta. Jaké bylo mé překvapení, když jsem večer po návratu na kolej našla na posteli fungl novou peřinu a polštář a na nich ležel úhledně napsaný vzkaz:

„Milá Katko, velice Vám děkuji za Vaši vtipnou historku o holubovi. Velmi jste mě pobavila a zpříjemnila jste mi den. A proto jsem Vám na oplátku u sousedů „sehnal“ nové peřiny, aby se Vám líp spalo… Za Vaše vyprávění si zasloužíte 1*

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *