13 Srp
Miluška stojí u okna a pozoruje hvězdy. Slyšela, že mají v noci padat, říkali to v televizi. Když v televizi říkají, že něco bude, tak to bude. Stojí u okna už hodinu a dřevění jí levá noha. Po dvacáté si přešlápne na pravou, ale nepomůže to. Zkusí nohu natáhnout a pak udělá dva dřepy. Na chvíli to zabere a ona může dál zírat na večerní oblohu. Ta obrýlená prsatá paní [...]

Miluška stojí u okna a pozoruje hvězdy. Slyšela, že mají v noci padat, říkali to v televizi. Když v televizi říkají, že něco bude, tak to bude. Stojí u okna už hodinu a dřevění jí levá noha. Po dvacáté si přešlápne na pravou, ale nepomůže to. Zkusí nohu natáhnout a pak udělá dva dřepy. Na chvíli to zabere a ona může dál zírat na večerní oblohu. Ta obrýlená prsatá paní v modrém kostýmku slibovala, že hvězdy budou dnes v noci padat. Miluška ještě nikdy neviděla padající hvězdu, takže dost dobře neví, kam se má vlastně dívat. Jestli si má vybrat tu největší z nich a upřeně na ni civět, nebo kroutit hlavou ze strany na stranu, aby jí něco neuteklo. Stojí tu už hodinu a zatím neviděla nic.

Není to poprvé, co Miluška stojí u otevřeného okna a kouká do tmy. Vlastně to dělá už od dětství. Kam její paměť sahá, postávala u okna, vyvalovala oči, až jí slzely, a sledovala oblohu posetou malými svítícími tečkami. Když byla dítě, myslela si, že na každé z nich sedí andělíček a v ruce má světýlko, kterým ozařuje tu černočernou tmu okolo. Než jí vysvětlili, že hvězdy jsou mrvé, nikdo na nich nesedí a už vůbec ne andělé, taková hloupost. Andělé nejsou. Oplakala to. U okna plakala často. Slzy se jí koulely po tvářích vždycky, když se rodiče hádali. Jasně si pamatuje, jak na sebe křičeli, jak se uráželi a jak nakonec tatínek práskl dveřmi od bytu a zmizel. Marně ho vyhlížela skrz záclonu. Vrátil se až v noci, a to už spala. V ruce při tom křečovitě svírala otrhaného medvěda.

Napravo se něco pohnulo. Ale ne, to nebyla padající hvězda, jenom letadlo. Jaké to asi je, pozorovat hvězdy z okénka letadla? Miluška se zasní. Představuje si, že sedí připoutaná k sedadlu a letí neznámo kam. Za oknem je tma a všude kolem hvězdy. Miliony hvězd. „Andělíčku, můj strážníčku, budeš mě ochraňovat, až poletím?“ zašeptá a usměje se. Znovu se zadívá do dálky. Jednou, jednou to vyjít musí. Trpělivě čeká a v duchu si přeříkává připravené přání: „Panebože, nenechávej mě samotnou, prosím!“ Sama tomu ale nevěří. Nesplněné přání. Kolikáté už? Zadrží dech. A potom, přímo před jejíma očima ji uvidí. Proletěla kolem rychlostí blesku. „Panebože, nenechávej mě samotnou!“ otře si vlhké oči, zavře okno a jde spát.

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *