28 Úno
Nejlepší způsob, jak se naučit cizí jazyk, je vydat se do „země původu“. Je sice hezké, že existují plné regály učebnic a knih a on-line výukových programů, ale pravou podstatu jazyka a mentalitu jeho uživatelů pozná člověk až při osobní návštěvě příslušné země. Německy jsem se učila od základní školy. Už v páté třídě jsme s kamarádkou chodily na lehce undergroundový kurz k soukromé lektorce, ze kterého si dodnes pamatuju [...]

Nejlepší způsob, jak se naučit cizí jazyk, je vydat se do „země původu“. Je sice hezké, že existují plné regály učebnic a knih a on-line výukových programů, ale pravou podstatu jazyka a mentalitu jeho uživatelů pozná člověk až při osobní návštěvě příslušné země.

Německy jsem se učila od základní školy. Už v páté třídě jsme s kamarádkou chodily na lehce undergroundový kurz k soukromé lektorce, ze kterého si dodnes pamatuju akorát „die Katze“. Když nám v sedmé třídě konečně zrušili ruštinu a nabídli jeden cizí jazyk, zavelel k mé nelibosti můj tatínek, že když už jsem měla tu němčinu, budu v ní pokračovat, čímž ovlivnil můj život na dalších deset let dopředu. (Včetně toho milostného, protože spolužák, do kterého jsem byla zamilovaná, si vybral angličtinu.)

Výuka v postkomunistických zemích, pokud jste neměli štěstí na sofistikovaného kantora, spočívala v biflování slovíček a gramatiky. Mluvení se nekonalo. Dodnes s láskou a zatnutou pěstí vzpomínáme se spolužačkami na profesorku němčiny na střední: při vyslovení slovního spojení „audio-orální cvičení“ odcházíme s prstem v krku směr toaleta. Když na mě pak na vysoké poprvé promluvila německy profesorka, sháněla jsem prášky na uklidnění, protože jsem jí vůbec nerozuměla. S maturitou a státnicí v kapse.

Abych to shrnula: čtu, píšu, rozumím, překládám, ale nemluvím.

Čas od času opráším svoji němčinu v jazykovém kurzu. Čtu, píšu, rozumím, překládám, ale s mluvením je to horší. Slovíčka naskakují buď v angličtině (to v tom lepším případě) nebo vůbec. Takže ze mě lezou věty typu: Ich habe nine Bücher. Eventuelně věty typu: éé. Ehm. Éééééé. Genau.

Rozhodla jsem se s tím zatočit. Odjela jsem na jazykový kurz do jámy lvové – do Berlína.

Bolelo to.

Podobní naivové, jako jsem já, se domnívají, že Berlín je místo, kde si pokecáte německy. Pokecáte. Pokud už německy umíte. Pokud neumíte, přepínají místní obyvatelé automaticky do angličtiny. Prý aby si to procvičili. A aby se nemuseli namáhat s luštěním vaší lámaniny. Zprvu mě to rozčilovalo. Musím ovšem se sklopenýma ušima přiznat, že po jednom jediném dni stráveném ve škole jsem přepnutí do angličtiny brala za jediný způsob, jak se nezbláznit, a záviděla spolužákům, kteří s němčinou teprve začínali.

Ale konec dobrý, všechno dobré. Inu:

Chceš-li nebýt huba líná,
vyjeď na kurz do Berlína!

O své zážitky ze školy i z Mekky hipsterů se s vámi podělím v příštím článku! :-)

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *