17 Čvc
Díkybohu za to, že jsme každý jiný, jinak by to byla pěkná nuda. A díkybohu za každý pohled do zrcadla, při kterém si říkám, že čím jsem starší, tím je to lepší. S přibývajícím věkem přestávám řešit, co jsem řešila dřív, a děkuji svému tělu za to, že je tak úžasné a každý den mi poctivě slouží. Respektuji ho, rozmazluji, povídám si s ním a hodně často mu taky slibuji, [...]

Díkybohu za to, že jsme každý jiný, jinak by to byla pěkná nuda. A díkybohu za každý pohled do zrcadla, při kterém si říkám, že čím jsem starší, tím je to lepší. S přibývajícím věkem přestávám řešit, co jsem řešila dřív, a děkuji svému tělu za to, že je tak úžasné a každý den mi poctivě slouží. Respektuji ho, rozmazluji, povídám si s ním a hodně často mu taky slibuji, že tohle už mu neudělám a tamto už do něj nenacpu a tak a ono mi trpělivě odpovídá, že ví, že zná a ať se nebojím, že tu pro mě bude pořád.

Na druhou stranu ale musím přiznat, že je pár oblastí, které nejsou úplně ideální. Nicméně příroda je příroda, geny neovlivníš a jak říká jeden můj známý: „Jsi dokonalá. A kdybys byla ještě dokonalejší, tak už by to nebylo k vydržení!“ Ptáte se, na co jsem si musela zvyknout? Tak třeba na

Nohy
(na kterých mi rostou chlupy)

Pominu-li jisté skupiny obyvatel této planety, které mohou mít na celou problematiku jiný názor, většina z nás se spokojila s teorií, že člověk pochází z opice. A opice, jak je známo, nahatá po světě nechodí. A stejně tak my – lidé – máme na těle chlupy. Naštěstí v menším objemu, až na výjimky. Chlupy na těle mají i muži i ženy. A je jen otázkou přístupu, možností, ochoty a jim podobných, co s nimi uděláme.

Po letech zkoušení jsem se konečně dobrala k fungující metodě, jak se pro mě nežádoucího ochlupení dolních končetin zbavovat. Ano, zadarmo to není. Leze to do peněz, do času a je to prostě šíííílenej vopruz! Smířila jsem se s faktem, že holátko ze mě nikdy nebude, a chloupků se zbavuji v okamžiku, kdy usoudím, že už to v sukni nebude hezké. Což je někdy během dvou dnů, někdy během týdne. Nejde o život. Jde o jiné části těla, když na to přijde. Třeba o hlavu. Na které rostou

Vlasy
(které se mi vlní)

Moje vlasy si žijí svým vlastním životem a já jim do toho nemluvím. Už jsem si zvykla. Ať se snažím sebevíc, stejně si nakonec udělají, co chtějí ony. Jsou vlnité a nepoddajné. Jakýkoliv účes na nich vydrží tak jeden, maximálně dva dny. A nedej bože, když prší.

Pamatuji na svých krásných patnáct let, kdy frčela trvalá, a já se rozhodla, že ji taky musím mít. Chtěla jsem velké vlny, jako měla Baby v Hříšném tanci. Ovšem kadeřnice byla jiného názoru. Na hlavě mi udělala nefalšovaného beránka. Chtělo se mi brečet. Naštěstí si tehdy moje vlasy postavily svou hlavu, že takto tedy ne, a celou trvalou jsem ještě toho dne smyla dolů. Trvalo to další dva roky, než odezněly napáchané škody, ale já se naučila respektovat přání své kštice.

Takže dnes to vypadá asi takto: pokud je venku sucho a mám chuť vstát o půl hodiny dřív, vlasy rovnám, protože vydrží dva dny bez práce. Pak jdou do sprchy. Pokud sucho není (nebo se mi vstávat fakt nechce), nemá cenu se namáhat s jakoukoliv úpravou, protože do deseti minut se mé drahé vlásky zkroutí a odmítnout spolupracovat. První den dobrý, druhý den po probuzení totální chaos, odpoledne stažený culík a šampon v pozoru. Pokud mě tedy uvidíte se změtí ne úplně upravených vlasů, vězte, že jsem jim zrovna dala prostor pro svobodné vyjádření své kreativity. Podobně kreativní je i moje

Pleť
(která se mastí)

Jedna z mých kamarádek vlastnící suchou pleť s vrásky na čele (ne, že by na tom záleželo…), se na mě tuhle významně zadívala, zblízka mi prozkoumala obličej, pak se vítězoslavně zasmála, zabodla mi prst vedle oka a pronesla: „Tady ji máš!“ Na otázku „koho že tam mám“, řekla: „Vrásku!“ Na což jsem jí odvětila, že je blbá, když řeší takové hovadiny.

Nespornou výhodou mastné pleti ovšem je fakt, že se vám vrásky prostě vyhýbají a ještě v padesáti vypadáte na třicet. Což pochopitelně některé ženy může štvát. Naštěstí na světě existuje asi 6.999.999.985 lidí, kterým je to úplně šumák, a ten zbytek nechť si trhne nohou. Mastná pleť zkrátka mastná je a změnit to nemůžete. Jediné, co můžete, je odmašťovat. Prodávají se parádní papírky, které tuto práci udělají za vás, a mraky pudrů, které jim v tom vydatně pomáhají. Ovšem příroda je silnější, a když se ráno probudíte, stejně máte na obličeji zrcadlo. Co už, spraví to čistá voda a papírky a pudr. Ale to bych se opakovala. Popojedeme. O půl metru níž mám

Zadek
(s roztomilými ďolíčky)

Celulitida, tak se tomu říká odborně. Kde jsou ty časy, kdy sochaři sochali a malíři malovali ženy rozsochaté, s širokými boky a s faldíky, kam se podíváte. A celé to bylo měkké a teplé a bylo na co sáhnout. No ne? Dnešní doba je zvrácená a hodnoty se nám kapku převrátily. V očích mužů a bohužel i v očích žen.

Když jsem byla u návštěvě u astroložky, podívala se na postavení mých planet, pak se podívala na mě a říká mi: „Jaktože nejste tlustá? Podle vašich planet byste měla být tlustá…“ No, co na to říct, že? Nejsem. Ale zadarmo to není. Chodím na balet, jezdím na koni, občas si zacvičím jógu, občas něco jiného, ráda chodím. A taky moc ráda jím. Takže ve výsledku jsem tak akorát. Ale radši si dám talíř orgasmických těstovin, než bych hodiny dřela v posilovně, od toho na světě nejsem. Takže jako většina žen mám na stehnech a zadku pár ďolíčků. Koexistujeme spolu v symbióze a máme se rádi. A pak ještě miluji své

– chodidla (které díky spolehlivým soudům ortopedů, že „tohle už se nikdy nespraví“, a mé pevné vůli už dávnou nejsou ploché, ba naopak! Vesele se stavějí na špičky a baletí a baletí…)

– prsa (tak akorát do ruky, takže nezavazí při běhu, při ležení na břiše a umožňují absenci spodního prádla v parném létě)

– paže (se kterými se nemusím bát mávat s rukou vztyčenou, protože díky cvičení nejsou povolené – doufám, že jim to vydrží ještě hodně dlouho!)

– záda (která díky spolehlivým soudům ortopedů, že „tohle už se nikdy nespraví“, a mé pevné vůli už dávno nejsou křivá – narovnala se díky cvičení pilates, jógy a metody Jarmily Mojžíšové)

– oči (modrá je prostě nejlepší!)

– a… ehm… :-)

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích