06 Říj
V životě každého muže dříve nebo později dojde k zásadní události. Je třeba koupit nový oblek. Což pro většinu z nich, pokud nejsou posedlí módou a zkrášlováním své tělesné schránky, znamená se velmi, ale vééééélmi dlouho překonávat a nakonec se skřípějícími zuby vyrazit na lov. A pro většinu jejich drahých poloviček je tento významný moment spojený s velmi, ale vééééélmi otravným odpolednem stráveným s ochlupeným neandrtálcem, který je nucen zas [...]

V životě každého muže dříve nebo později dojde k zásadní události. Je třeba koupit nový oblek. Což pro většinu z nich, pokud nejsou posedlí módou a zkrášlováním své tělesné schránky, znamená se velmi, ale vééééélmi dlouho překonávat a nakonec se skřípějícími zuby vyrazit na lov. A pro většinu jejich drahých poloviček je tento významný moment spojený s velmi, ale vééééélmi otravným odpolednem stráveným s ochlupeným neandrtálcem, který je nucen zas a znovu zkoušet různé tvary a barvy kůží a nechápe, proč si nemůže koupit ten první oblek, který na sebe navleče, protože té zatracené Máně se na tom pořád něco nezdá. A velmi záleží na tom, jaký máte doma materiál, že dámy? Ten můj je nepoužitelný.

Karel. Kam ho postavíš, tam se okamžitě položí a v ruce nejraději třímá ovladač a flašku. Piva. Možná se ptáte, proč jsem si ho brala? Jó, dávno, dávno tomu již. Byl to fešák, výstavní kousek. Všechny holky mi ho záviděly. A já byla pyšná, že jsem ho ulovila. Kapku přitom opomíjím fakt, že na vařenou nudli vlastně utáhl on mě, ale co už po třiceti letech. Karel je fešák dodnes, možná jsem tehdy jenom potřebovala módní doplněk ke svým novým šatům. Byly tmavě modré, Karel blonďák. Krásná kombinace. Ách. Ale zpět k tématu. Vdávala se nám neteř a pozvání na svatbu se odmítnout nedalo. Jenže Karel neměl v čem jít a vyrazit na nákupy odmítal. Praštila jsem rukou do stolu a zavelela: „Karle, musíš. Do obřadní síně tě v teplákách nepustí!“ Vrhl na mě dost otrávený pohled, kterým se mi snažil propálit do hrudníku díru. Neuspěl. „Zítra vyrážíme,“ uzavřela jsem monolog rázným rozkazem. Neměl šanci!

Druhý den jsme zavítali do jednoho z háj strít šopů, jak by řekli ve staré dobré Anglii. Čiliže do „píka“, jak bych řekla já. Chodím tam obdivovat takové ty lepší značky a připadám si u toho strašně šik. Jakože se doma nastrojím, navoním a namaluju, a pak předstírám, že na to taky mám. To, že na to nemám, vím jenom já, Karel, ten nahoře a holky z účtárny. Vešli jsme do oddělení pánské módy a rozhlédli se kolem. Můj drahý natáhl ruku po prvním obleku, který uviděl. „Todle, to je dobrý,“ zahuhlal. „Miláčku, to není dobrý. To je odpolední sako. My potřebujeme něco tmavého na večer,“ opravila jsem ho v úsudku, jemně mu odebrala ramínko a pověsilo ho zpátky na své místo. „Aha, tmavýho. Jo, jasně. Na pohřeb aby taky bylo,“ dělal, že chápe, a já dělala, že ho neslyším. „Na svatbu, drahý. A když nepřestaneš, tak i na pohřeb,“ představa mého muže ležícího v zatlučené rakvi mi v tu chvíli udělala dobře. „Dobréééé odpoledne, váženíííí, jak váám můžu pomocííí?“ ozvalo se za námi.

Do našeho zorného pole vešel muž. Prudce elegantní, v padnoucím obleku, na hlavě se mu leskla pleš, v puse zlatý zub a voněl jako celá parfumérka. „Gentleman potřebuje nové šaty? Tak pro vás tu máme něco speciálního, kovboji,“ cukroval. Bylo mi jasné, odkud vítr vane, ale nevěřila jsem, že by zrovna on a Karel…? Karel stál s otevřenou pusou a v obličeji měl nechápavý výraz. „Noo, ano, na svatbu neteře,“ lezlo z něj jak z chlupaté deky. „Tak neteřinka se vám vdává, hezké, hezké. Tak to chce olivovou Savanu, má to fazonku, dva knoflíčky, užší střih a prodlouženou nohavici. Velikost 52?“ vybalil na mého muže a v tom okamžiku už jsem s otevřenou pusou zírala i já. „Tak šup šup šup, prdelko, do kabinky a ať to odsýpá. Nemám tu jenom vás. A až budete ready, přijdu se podívat,“ mužík elegantně mávl ručkou a odběhl. „Karle, všechno v pohodě?“ opatrně jsem se zeptala. „Jasně, prdelko, a nezdržuj,“ mávl ručkou Karel a já začínala mít vážné obavy.

Mezitím se vrátil náš prodavač. „Nina Ricci.“ – „Prosím?“ – „Ten parfém, co používáte. To je Nina Ricci, že?“ vítězoslavně se usmál. „Ne, není. To je L´Occitane, růže,“ jediný luxusnější kousek čehokoliv, který se nachází v našem bytě. „Ločitan, chahá. Věděl jsem, že to od někud znám,“ nenechal se mužík vyvést z míry. „Loksitan,“ opravila jsem ho v duchu. „Ale určitě běžte vyzkoušet tu Ninu, uvidíte, že to voní podobně. Holt klasika z roku 47. Růže, jasmín a karafiát,“ zavřel oči a zhluboka vdechl pomyslnou vůni. Spadla mi brada. V tom vylezl z kabinky Karel. „Nádhera, prdelko, nádhera. Ta kombinace barev, vidíte? Ta oliva. Ty tóny. K tomu půjde krémová nebo lososová nebo zelenkavá. A když se podíváte proti světlu, tak to má fialové odlesky. Levandulová košile v tom bude božská. Božínku, já se na vás nemůžu vynadívat!“ v očích měl malé plamínky. Podívala jsem se na Karla a zhrozila se. On měl ty plamínky v očích taky.

Karel se před zrcadlem otáčel jako holub na báni. Doprava a doleva a tam a zase zpátky. Udělal pár kroků dopředu, pár dozadu, obešel regál, pak druhý. Udělal dřep. Podívala jsem se na prodavače. Upřeně sledoval Karlův rozkrok a na čele se mu rýsovala žilka. Můj zrak sjel stejným směrem: „Karle,“ vyštěkla jsem, „zapni si punt!“ Velmi nerada to přiznávám, ale začínala jsem žárlit. „Co myslíš, Máňo, sluší mi to?“ fascinovaně na sebe hleděl do naleštěného zrcadla. „Sluší!“ zaznělo dvojhlasně. Zvedla jsem obočí a nevěřícně zírala na mužíka, který se snažil sbalit mého manžela. V životě bych nevěřila tomu, že budu o Karla bojovat s naleštěným prodavačem pánských obleků. Karel byl na rozpacích. „No, myslím, že si to ještě rozmyslíme. To víte, jste první obchod,“ moje touha utéct byla velmi silná. „Běžte, dámo, běžte,“ prodavač pořád upřeně sledoval mého muže. „Ale uvidíte, že se vrátíte. Když máte tolik času na obíhání obchodů,“ procedil skrz zuby.

„Karle, shoď to ze sebe a jde se domů!“ rozhodla jsem ve snaze zachránit svou čest a manželství. To, že mám doma líného alkoholika, v tu chvíli nehrálo roli. „Ale v čem půjdu na tu svatbu?“ protestoval. „Něco vyhrabeme,“ uzavřela jsem diskusi. Doma jsem svého drahého uložila na pohovku, pustila mu televizi, naladila fotbal a z lednice přinesla oroseného lahváče. „Zítra zajdeme do partiovky. To by bylo, aby tam něco nebylo,“ pohladila jsem ho po hlavě a odešla vařit večeři uchlácholena pocitem, že je zase všechno v pořádku.

Nebyla bych ale bývala byla v takové klidu, kdybych bývala byla tušila, že za blaženým úsměvem mého Karla se neskrývá radost z piva a klidu u bedny, ale bílá vizitka, pečlivě schovaná v kapse u tepláků. A na ní? „Zavolej mi, kovboji!“

 

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *