17 Říj
Rostliny jsou živé organismy, dýchají, vnímají a taky komunikují. Dovedou si velmi důrazně říct, co potřebují, a dají najevo, i když se jim něco nelíbí. Ale co byste řekli o kytce, která trpí rozpolcením osobnosti? Moje dva fíkusy napadla háďátka. Když jsem řešila, co s tím, řekla mi kamarádka, že je musím přesadit a zároveň pořádně vyčistit kořeny, osprchovat rostliny i květináče a pak že snad bude líp. Tak se [...]

Rostliny jsou živé organismy, dýchají, vnímají a taky komunikují. Dovedou si velmi důrazně říct, co potřebují, a dají najevo, i když se jim něco nelíbí. Ale co byste řekli o kytce, která trpí rozpolcením osobnosti?

Moje dva fíkusy napadla háďátka. Když jsem řešila, co s tím, řekla mi kamarádka, že je musím přesadit a zároveň pořádně vyčistit kořeny, osprchovat rostliny i květináče a pak že snad bude líp. Tak se stalo. Moje fíkusy jsou zvyklé na ledasco, nicméně jakoukoliv moji snahu o jejich blaho většinou vyřeší po svém – na protest opadají. Někdy víc, někdy míň.

Tentokrát to nedali. Trucují. A opadávají víc. Jakože hodně.

Shodou okolností jsem se o svých protestujících fíkusech, které nechápou, že celá akce byla pro jejich dobro (dobrá, připouštím, ty ostříhané větve byly spíš pro dobro mého prostorově nevýrazného obýváku), zmínila kolegyni v práci. A ta se zmínila, že její kamarádka založila projekt Kvítka v bytě, ateliér v Brně, který se stará, mimo jiné, i o takovéto umíněné kytky. Prostě nemocnice pro rostliny. No to mi přijde geniální!

Ale proč to vlastně celé píšu. Tahle prekérní situace a tip na nemocnici pro kytky mě přivedly k myšlenkové úvaze.

Je vcelku normální, že přijde o rozum člověk. Prostě mu hrábne, zblázní se nebo je úplně mimo. Ale co kdyby se zbláznil fíkus? Co kdyby mu hráblo a byl úplně mimo? Co kdyby si najednou začal myslet, že je někdo úplně jiný?

Je říjen, tedy podzim.

Moje fíkusy žloutnou a opadávají.

Hm?

Co když utrpěli přesazením takový šok, že se odosobnili, přestali se ztotožňovat s tím, že jsou to fíkusy, a začali si myslet, že jsou stromy? Co když se prostě rozhodli, že už je nebaví být fíkusem, který je odkázaný na péči své majitelky. Co když v touze o osobní rozlet začali věřit tomu, že jsou něco víc?

A co já teď s tím?

Mohla bych se obrátit právě na zmíněnou první pomoc pro rostliny, což mi přijde jako fajn nápad. Já vám kytku dovezu, vy mi ji prosím zachraňte a všichni budou spokojeni. A kdybyste mi mohli občas zajistit i “plant-sitting” a postarali se o moje zelené kamarády, když budu muset odjet na delší dobu, byla bych ještě šťastnější.

A nebo, a to bude zřejmě můj případ, ty zelenáče prostě nechám svému osudu a spolehnu se na sílu přírody. Budu věřit tomu, že nejsou schizofrenní, že prostě jenom nezvládli můj radikální zásah a jednoduše potřebují čas, aby se přizpůsobili. Koneckonců už se mnou moje fíkusy zažili mnohé. A já věřím tomu, že mě v tom nenechají. Že pochopí moji snahu pomoct jim a že je pořád lepší mít čisté kořeny a být bez listí, než nebýt vůbec.

Co myslíte?

Fíkusům zdar! :-)

 

Váš komentář