13 Zář
Až donedávna, přesněji řečeno do minulé neděle, jsem nesnášela sbírání hub. Jíst je, to ano, ale sbírat? Ee. Představa prodírání se hustým lesem plným lesního hmyzu, pavučin, škodolibých větví, které jsou připraveny švihnout vám do obličeje v momentě, kdy to nejmíň čekáte, a kdo ví, čeho ještě, mě nečinila při nabídce kvalitní procházky lesem spojené se sbíráním hub zrovna šťastnou. Jenomže člověk míní a Pánbůh, ve spojení s vlastní soutěživostí, mění. Přijala [...]

Až donedávna, přesněji řečeno do minulé neděle, jsem nesnášela sbírání hub. Jíst je, to ano, ale sbírat? Ee. Představa prodírání se hustým lesem plným lesního hmyzu, pavučin, škodolibých větví, které jsou připraveny švihnout vám do obličeje v momentě, kdy to nejmíň čekáte, a kdo ví, čeho ještě, mě nečinila při nabídce kvalitní procházky lesem spojené se sbíráním hub zrovna šťastnou. Jenomže člověk míní a Pánbůh, ve spojení s vlastní soutěživostí, mění.

Přijala jsem pozvání kolegyně k účasti na exkurzi Muzejní a vlastivědné společnosti a vyrazila s „klubem seniorů“ (můj pracovní název) na autobusový výlet na Šumavu. Plnila jsem funkci spoluprůvodkyně a vesele se bavila pozorováním účastníků zájezdu, kterak mě testují, tu při vybírání peněz, tu při rozdávání materiálů, tu při úplně jiných příležitostech. Nakonec mě mezi sebe přijali. První den uběhl jako voda a než se setmělo, držela jsem v ruce vzorek slivovice, že na zdraví a na mládí! Zato pan řidič byl vcelku nemluvný. Což o to, svou práci dělal dokonale, ale slovo aby z něho páčil. Inu, říkala jsem si, hlavní je bezpečnost, že?

Druhý den jsme vyrazili na pěší túru do šumavských luhů a hájů. Klobouk dolů před všemi seniory, po lese běhali jako srnky. Nezbývalo, než držet krok. Vzduch byl jako křen, jehličí vonělo, na nebi pár obláčků, počasí jako ze žurnálu. A protože bylo po dešti, rostly houby. Jediné, co poznám, je muchomůrka červená nebo bedla, možná ještě babka. Hříbek, růžovky nebo nedej bože jiné druhy hub znám pouze z vyprávění. Rozumějte, les mám ráda, ale od té době, co mě jako malé děcko při sbírání hub štípla do hlavy lesní včela, rozhořčena tím, že jsem si dovolila hodit jí (nedopatřením) do díry s hnízdem malou bedlu, spouští se mi při vyslovení slovního spojení „jde se na houby“ Pavlovův reflex: „les-houba-včela-útok-nikam nejdu!“!

Takže zatímco já se kochala přírodou, kolegyně se kochala trávou a okrajem lesa a ve výsledku se z výletu vracela s obřím hřibem a několika jeho kamarády, protože houby, jak známo, mají rády společnost. Sklidila pochvalné obdivy od celého autobusu a ve mně vzklíčilo soutěživé semínko.

Třetí den jsme strávili výletem do německého Řezna, kde jsem Německo vzala definitivně na milost, protože kde jinde dostanete tak výtečné vuřty na pečeném zelí? Vuřty, nevuřty, já se těšila na den čtvrtý, na poslední pěší túru a možnost načerpat síly v panenské, nedotčené šumavské přírodě (kůrovce a zbohatlíky nepočítám). Vzduch byl jako křen, jehličí vonělo, na nebi pár obláčků, počasí jako ze žurnálu. A všude okolo houby. Většina z nich nejedlá. Asi. Jako bedly nebo babky nevypadaly. Až na jednu. Ta vypadala jako… jako… hříbek! „Ivi, fakt je to hřib?“ ptala jsem se zkušenější kolegyně. „Jasně, má tlustou nožičku. Ber ho! A podívej se okolo, jestli nemá kamaráda!“ Našla jsem svůj první hříbek! Kamaráda sice neměl, zato vyrůstal ve společnosti krásných babek, čili suchohřibů. Podtrženo sečteno, nesla jsem si k autobusu houbiček asi deset.

Pečlivě jsem je naskládala do papírové krabičky a položila na pultík. Že je to víko od lednice, ve které řidič uchovával pivo a limo, jsem v tu chvíli neřešila. Lesu jsme zamávali a přesunuli se do Prachatic, kde pokračoval odpolední program. Houby jsem nechala svému osudu. Nebyl příznivý. Když jsme se po dvou hodinách vrátili z procházky, intuice mi hlásila, že je něco jinak. S krabicí. Hodila jsem na ni zkušené ženské oko a bylo mi to jasné. Někdo mi sahal na moje houby! Někdo mi moje houby v krabičce přeskládal! A jeden hříbek chybí! Pomsta bude sladká! Podívala jsem se podezíravě na řidiče, který dělal, že tam není. „Přiznejte se, pane řidiči, že vy jste mi shodil tu krabici s houbami na zem?“ – „Jááááá? Néééé…“, snažil se zapírat, ale neměl šanci. „Hm, jako né úplně, jenom tak trochu,“ soukal ze sebe přiznání. „Ale všechny jsem tam vrátil!“ – „Nevrátil, chybí mi jeden hříbek!“ byla jsem vytočená. Poprvé v životě najdu hřiby a pak o ně zase takhle hloupě přijdu. Šla jsem na všechny čtyři a skenovala podlahu. Autobus uzavíral sázky: najde-nenajde. O dvě sedačky dál jsem objevila jednu babku. Hřib nikde. Prohledala jsem tašky pod sedačkou, ale nic jsem nenašla. Zmizel. Řidiči to evidentně leželo v hlavě, protože se pořád omlouval. „Nechte to být, je to jenom houba, jsou horší věci na světě,“ uklidňovala jsem ho a pustila to z hlavy.

Dali jsme se na cestu k domovu. Po hodině jsme zastavili na benzínce u dálnice. Šla jsem se vyvětrat, dá-li se tomu tak říct. A co myslíte? Když jsem se po chvíli vracela k autobusu, stál před ním rozzářený řidič a zdálky na mě volal: „Kačenko, Kačenko, našli jsme ho!“ – „Koho?“ nechápala jsem. „Ten váš hříbek!“ – „Představ si,“ hlásila mi kolegyně, „že mi spadl do tašky, úplně na spodek.“ – „Do tašky, jo?“ sice jsem jim nevěřila, ale i tak jsem byla ráda, že můžu celou kauzu uzavřít. Konec dobrý, všechno dobré!

Čtyři dny strávené převážně mezi důchodci byly balzámem na duši, přírodu nepočítám. Společnost lidí, kteří se radují z každého kamínku, lístečku nebo borůvky, byla příjemné osvěžující. Nikdo neřešil práci, peníze nebo války, všichni si užívali tady a teď. A já jsem znovuobjevila kouzlo lesa a zařekla se, že na houby se letos určitě ještě vypravím. Asi stárnu, nebo ne?

Váš komentář