18 Čvc
Taky vás někdy napadá, tedy poslední dobou možná hodně často, proč je nálada ve společnosti tak napjatá? Ne, nebojte se, do žádných vážných diskusí se tu pouštět nehodlám, je léto! Nicméně si neodpustím krátké zamyšlení. V naší krásné domovině totiž máme – z mého úhlu pohledu – jeden velký problém. Ne, že by se tu málo hulilo. Málo se tu cestuje. Říkejte si, co chcete, ale na cestování je úžasné [...]

Taky vás někdy napadá, tedy poslední dobou možná hodně často, proč je nálada ve společnosti tak napjatá? Ne, nebojte se, do žádných vážných diskusí se tu pouštět nehodlám, je léto! Nicméně si neodpustím krátké zamyšlení. V naší krásné domovině totiž máme – z mého úhlu pohledu – jeden velký problém. Ne, že by se tu málo hulilo. Málo se tu cestuje.

Říkejte si, co chcete, ale na cestování je úžasné úplně všechno. Od plánování cesty přes její realizaci až po následné prohlížení fotek a zkoušení receptů, které jste při svých toulkách nasbírali. Zabodněte prst do mapy a vydejte se. Svět je tak malý. A možnosti tak velké! Že máte strach? Nejlepší způsob, jak ho překonat, je udělat to, čeho se bojíte. A že neumíte cizí řeči? Pche! Kdo má dvě ruce, dvě nohy a minimum mozkových buněk, domluví se všude.

Kde jinde můžete potkat tolik různorodých lidí než na cestách? Povídat si o zemích, ze kterých pocházejí. Povídat si o místních zvyklostech. Do podrobna rozebírat jídla, která můžete v jejich domovině ochutnat. Vzájemně se smát nad vtipy, které tam kolují. A rozebírat politickou situaci, protože víte, že na konci diskuse se stejně shodnete na jednom: že všichni chceme lásku, štěstí a svatý klid.

Považuju se za šťastného člověka a cestování k tomu rozhodně přispívá. Při svých nedávných cestách jsem měla ohromné štěstí: na lidi, které jsem potkala, na místa, která jsem navštívila, a na zkušenosti, které jsem tím získala. Tak třeba v Berlíně jsem strávila týden obklopena Němci, Američany, Švýcary, Italy, Venezuelci, Japonci, Korejci nebo Švédy. Chodila jsem na obědy k Vietnamcům (nejlepší Pho Bo v Německu!), na večeře k Indům, pro zeleninu k Turkům a pro sladkosti k Arabům. A prolila potoky slz v muzeích plných srdcervoucí historie o Židech a holokaustu (obzvlášť doporučuju Památník holokaustu, to vám zaručeně protáhne slzní kanálky!). O fotografiích s hrůzami berlínské zdi nemluvě.

V Anglii se zase u jednoho stolu sešla Češka (tedy já), Angličani, Kanaďanka původem z Řecka, Kanaďan původem z Itálie, Siciliánka, Francouzska, Japonka a černoch. Vesele jsme popíjeli německé pivo, cpali se belgickou čokoládou a tureckými bonbóny a rozebírali oblíbená témata všech jazykofilů, rozuměj sprostá slova. Probrali jsme vtípky, které jsme znali všichni, i historky, které byly typické pro jednotlivé země. Sluníčko na obloze se smálo a ptáčkové zpívali. A víte proč? Protože jsme neřešili, kdo je jaké národnosti a jakým mluví jazykem. Bylo nás spolu prostě dobře, tady a teď.

Když jsem v úvodu psala, že se u nás málo cestuje, měla jsem dodat, že když se pořád plácáme na stejném písečku, nikdy nebudeme schopni otevřít oči a hlavně srdce. Pořád budeme mít strach komunikovat s jinými lidmi. Pořád se budeme bát poznat je hlouběji. A hlavně se nenaučíme respektovat to, že lidé jsou jiní, ať už nosí na hlavě cokoliv (máslo se nepočítá). Protože jsou. A je to tak v pořádku.

Já vím ovšem na beton, že cestovat nepřestanu! Ať si sopky bouří, ať se rodiče bojí, ať prší nebo sněží! Nebudu líná zvednout zadek, sbalit saky paky a vyrazit světu vstříc. Protože si to užívám. Protože si vyčistím hlavu. A protože ji zaplním novými poznatky. Že na světě je krásně a byla by škoda před ním strčit hlavu do písku. Protože když strčíte hlavu do písku, vystavujete se reálnému nebezpečí:

Kde je vystrčíno, tam je dovolíno! ;-)

1 Comments

  • Tenhle článek je o komunikaci, takže bych doplnil na téma pozorování. Ještě v době, kdy Řecko platilo drachmou (1998) jsem si při svém dvoutýdenním pobytu na Krétě půjčil auto. A během několika dnů procestoval přes tamní dvoje vysoké hory celé jihozápadní vnitrozemí. Jedině takto může cestovatel poznat ten pravý život krétských ostrovanů, který v přímořském letovisku rozhodně nepozná. Horské vesničky, tisícihlavá stáda ovcí a koz a třeba stáčírna limonád v místě, kde by ji nikdo nehledal, kde byla postavena proto, že tam je v horách pramen vody. Farmáři svážející mléko v konvích na koních a oslech z míst po stezkách, kam se žádné auto nedostane. Hory melounů, pomerančů a fíků připravené k odvozu na pobřeží.

    Odpověď

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *