31 Čvc
Do práce jezdím tramvají. Do práce. Z práce podle okolností. Někdy tramvají, někdy nočním rozjezdem a v případě nouze největší, kdy to áááléééé óópravdůůů jííínááák néééjdéééé… lalala…, přijde vhod i taxík. Cesta tramvají je relativně levná, ekologická a po ránu i docela zajímavá. A co víc, člověka občas donutí i k zamyšlení. Jedu si takhle ráno do práce, no ráno, po deváté už je skoro dopoledne, ale co na tom záleží… Teplota venku [...]

Do práce jezdím tramvají. Do práce. Z práce podle okolností. Někdy tramvají, někdy nočním rozjezdem a v případě nouze největší, kdy to áááléééé óópravdůůů jííínááák néééjdéééé… lalala…, přijde vhod i taxík. Cesta tramvají je relativně levná, ekologická a po ránu i docela zajímavá. A co víc, člověka občas donutí i k zamyšlení.

Jedu si takhle ráno do práce, no ráno, po deváté už je skoro dopoledne, ale co na tom záleží… Teplota venku roste rychlostí namydleného blesku a já jsem zvědavá, s jakou směsicí vůní se dnes zase ve voze setkám. Jako obvykle si čtu. Za tu dobu, co jezdím tramvají, jsem načetla kilometry textů. Co taky jiného při jízdě dělat, že? Pokud se ovšem nezaposloucháte do „hlášení místního rozhlasu“.

„Proč zase stojíme? To je děs! Takhle do té práce dneska nedojedu,“ proletělo mi hlavou, když se tramvaj už asi po osmé zastavila a vypadalo to, že tentokrát na déle. „Prosím pozor, trať je neprůjezdná, čekáme na uvolnění, žádáme o strpení,“ cink, cink, ozvalo se z éteru. „Hmm, dobrý,“ pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem, jestli mám na věc stejný názor jako moji spolucestující. Zdálo se, že je jim to jedno. Já jsem ale informaci docela ocenila, je fajn vědět, co se děje.

Cink, cink, v zápětí přišlo další hlášení: „Nevystupujte, nejsme na zastávce. Žádáme o strpení.“ Tak tohle bylo vtipné. Nevystupujte? Já nechci vystoupit, já chci dojet do cílové stanice. Ale chápu, že se určitě najdou tací, kteří ty vzpírající se dveře prostě vylomí a dojdou to pěšky. Opět jsem zkontrolovala okolostojící. Tentokrát už jich pár zamrkalo, hlášení začala účinkovat a vzbuzovat pozornost.

A pan řidič se zřejmě dobře bavil, protože hitparáda pokračovala. Cink, cink: „Varování před kapsáři, dávejte pozor na své cennosti.“ Tohle bylo obzvláště trefné, protože tramvaj byla poloprázdná. Ale opatrnosti není nikdy nazbyt, takže jsme si všichni pečlivě ohmatali kabelky a tašky, jestli v nich nejsou díry po kapesních nožících, krky, jestli na nich stále visí řetízky, a převážně dámy, ale i někteří pánové se nenechali zahanbit, si zkontrolovaly uši. Dobrý, všechno na svém místě, čekáme dál.

Říkala jsem si, že vymýšlet komentáře pro dopravní podnik musí být dobrý job a jestli bych se neměla poptat na volné místo. Ale poslední hlášku, která přišla na řadu, bych nevymyslela, ani kdybych se hodně snažila. „Žádáme mladé a svěží cestující, aby uvolnili místo potřebným.“ Tak tohle mě dostalo. A nebyla jsem sama. Celá hrstka lidí, co v tramvaji stála, začala diskutovat. „Ha hááá, to bylo dobrý, to musím říct v práci u kafe!“ smála se paní opodál. A já se zamyslela nad tím, co tím chtěl autor vlastně říct.

Že jsou někteří cestující mladí, v pořádku, to se dá pochopit. Ale že jsou svěží? To jako čerstvě nažehlení a navonění? A se svěžím dechem? A ti starší nejsou? Nebo jenom po ránu? A jaké hlášení tedy přijde odpoledne, kdy už je tramvaj provoněná směsicí potu a levných voňavek? „Žádáme mladé, unavené a zpocené, aby uvolnili místo potřebným?“

Nevoníš, tak si nesedneš!

Nebo má někdo lepší nápad? :-)

Váš komentář