25 Kvě
Taky věříte na tradiční rozdělení mužských a ženských rolí? Nic proti emancipaci a genderové vyváženosti. Ale já jaksi věřím na to, že muži mají být muži a ženy ženami. Jinak řečeno není vůbec od věci, pokud se obě skupiny více či méně drží toho, co mají od přírody vrozené a nefušují si vzájemně do řemesla. Ono je sice fajn, když si žena přitluče obraz na zeď a muž vyžehlí košili, [...]

Taky věříte na tradiční rozdělení mužských a ženských rolí? Nic proti emancipaci a genderové vyváženosti. Ale já jaksi věřím na to, že muži mají být muži a ženy ženami. Jinak řečeno není vůbec od věci, pokud se obě skupiny více či méně drží toho, co mají od přírody vrozené a nefušují si vzájemně do řemesla. Ono je sice fajn, když si žena přitluče obraz na zeď a muž vyžehlí košili, nicméně minimálně já dávám přednost klasice. Ráda uklidím a uvařím (a v nejnutnějších případech zvládnu i to žehlení) výměnou za natřené dveře, napumpované kolo nebo sešroubované poličky.

Ale ne všichni muži a všechny ženy věří na to samé. Nebo možná ano, ale pravidla si ohýbají podle aktuální potřeby. Vždy, když jsem se stěhovala do nového bytu, přikoupila jsem pár kousků nábytku. A díkybohu vždy, když jsem ho potřebovala sešroubovat, byl po ruce tatínek. Vytvořili jsme efektivně fungující pracovní tým: já radila, on šrouboval. Hezky jak to má být. A pak se na scéně vynořil David.

Už ani nevím, proč jsem s ním vlastně začala randit, zřejmě nedostatek zdravého rozumu a vysoká míra zvědavosti, kam až chlap může při vzájemném sbližování se ženou zajít. David byl přinejmenším velmi zvláštní. A já velmi trpělivá. Dodnes se ptám sama sebe, proč. Byl jako brouk Pytlík: všude byl, všechno viděl, všechny znal. A pochopitelně všechno zvládal levou zadní. Až tak dobře, že jsem se rozhodla dát mu šanci, aby mi to dokázal.

Znáte to. Kdejaké moudré ženské časopisy vám tlučou do hlavy kdejaké moudré rady. No a v jednom z nich jsem se dočetla, že muži rádi dokazují ženám, že jsou ti silní chlapi, kteří všechno zvládnou, na které je spoleh a bez kterých se jejich slabší polovičky neobejdou. Prý: dejte mu do ruky kladivo a hřebíky a uvidíte! Viděla jsem! Do svého zrovna nového podnájmu jsem si koupila novou skříň z Ikei. Kdo někdy skládal “Ikeu”, ví, že k jejímu složení je většinou zapotřebí jenom pár šroubků, jednoho pidi-šroubováčku a minimálního množství mozkových buněk. Je to primitivní.

Což byla ideální příležitost dát Davidovi mužnou šanci.

Neproměnil.

 

“Ahoj Davide.”

“Ahoj.”

“Jak se máš?”

“Jo, dobře.”

“Aha… poslouchej, mám na tebe prosbu.”

“O co jde?”

“No, víš, koupila jsem si novou skříň, tak jsem si říkala, jestli bys mi ji nepomohl sešroubovat.”

“Aha… hmm… novou skříň, jo?”

“No… novou.”

“Hele, a odkud je ta skříň?”

“Z Ikei.”

“Z Ikei, jóó?”

“No… je to problém?”

“No je… to má aspoň štyrycet šroubků…!!!”

 

David se jako pravý muž neprojevil. Zato já se projevila jako žena, která ví, co rozhodně nechce. Jeho.

Skříň jsme sešroubovali s tatínkem a já si dodnes říkám, že chlap, který se nechopí kladiva, když ho o to žena požádá, není chlap. Body se rozdávají i za snahu. No ne?

P.S. Tatínek je chirurg. ;-)

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích