27 Čvc
Hrajete na něco? A nemyslím teď něčí nervy. Myslím tím nějaký hudbení nástroj. Že ne? A to jste Češi? Neříká se snad, že co Čech, to muzikant? Cha! Já hraju na klavír. Od svých sedmnácti. Rozumějte, vycházím při tom z předpokladu, že na hudební nástroj umí hrát každý, kdo vyťuká či vyfuní Ovčáky, čtveráky. Kromě nich zvládám ještě pár stupnic, pár etud a pár muzikálových songů. Vždycky jsem si přála [...]

Hrajete na něco? A nemyslím teď něčí nervy. Myslím tím nějaký hudbení nástroj. Že ne? A to jste Češi? Neříká se snad, že co Čech, to muzikant? Cha! Já hraju na klavír. Od svých sedmnácti. Rozumějte, vycházím při tom z předpokladu, že na hudební nástroj umí hrát každý, kdo vyťuká či vyfuní Ovčáky, čtveráky. Kromě nich zvládám ještě pár stupnic, pár etud a pár muzikálových songů.

Vždycky jsem si přála piáno. A vždycky, když jsem svoje přání vyjádřila ústně a hezky nahlas, bylo mi rodiči řečeno, že ne, že na něj v obýváku nemáme dost místa. Odolávala jsem sedmnáct let. Pak jsem došla ke konečnému závěru: MÁME. A rozhodla se jednat.

Sedmnáct mi bylo v minulém století. Tedy v době, kdy se vysněné hudební instrumenty nedaly sehnat na Aukru, Amazonu nebo na jiných internetových stránkách či sociálních sítích. Dávno před tím, než se začaly hromadně vyrábět mobily a telefonická komunikace probíhala výhradně pomocí pevné linky. A kdy noviny byly ještě zdrojem informací, a to včetně těch obchodních.

Podala jsem inzerát. Bez vědomí rodičů. Na čemž není nic tak neobvyklého, inzeráty podává kde kdo. Jenomže já jim jaksi zapomněla říct, že poptávám piáno a že je jsem si vybrala do role investorů. Zjistili to záhy. Jednoho krásného letního večera zazvonil v našem bytě telefon. Zvedla ho máma.

„Prosím!”

„Tady je Fialová, mám pro vás to piáno.”

„Piáno? Prosím? My si žádné neobjednali!”

„Ale ano, objednali. V Právu.”

„V Právu?”

„Ano, pondělní vydání, strana devět.”

Ani vám nevím proč, najednou jsem v zádech cítila dva horoucí plamínky, které mi propalovaly plíce, a na protější stěně chodby začala opadávat omítka.

„Katko?”

„Eeeee….”

Co byste neudělali pro milované dítě, že? Zkrátím to. Rodiče jeli na obhlídku. Nicméně se vrátili s tím, že jako hezký, ale v obýváku na něj nemáme místo.

Lhaní jim nešlo.

Bylo mi čerstvých sedmnáct, když jsem začala hrát na piáno. Po čuchu a po sluchu, noty mě nikdy nebraly. Vracely jsme se s mámou z dovolené a prý že na mě doma čeká překvapení. Noty mě neberou dodnes. Sedím u svého piána a vyťukávám Ovčáky, čtveráky. A pravděpodobně u nich už zůstanu. A piána se nevzdám. I když se na něj povětšinu dne jenom práší. Pro mě je to symbol odvahy a revolty a prosazení si svého…

A krom toho se na něj tak hezky vybrnkávají ti Ovčáci!

P.S. Hledám ladiče. Neznáte? :-)

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *