15 Zář
Už dvě hodiny sedím nad prázdným papírem a snažím se napsat Ti dopis. Snažím se ze všech sil urovnat si myšlenky a poskládat je tak, abych jim rozuměla hlavně já sama. A abys jim porozuměla i Ty, moje dcera. Z očí mi tečou slzy, vsakují se do bílého papíru a dělají v něm malé důlky. Mačkám jeden list za druhým a vyhazuju je do koše vedle stolu. Nevím, jak začít. [...]

Už dvě hodiny sedím nad prázdným papírem a snažím se napsat Ti dopis. Snažím se ze všech sil urovnat si myšlenky a poskládat je tak, abych jim rozuměla hlavně já sama. A abys jim porozuměla i Ty, moje dcera. Z očí mi tečou slzy, vsakují se do bílého papíru a dělají v něm malé důlky. Mačkám jeden list za druhým a vyhazuju je do koše vedle stolu. Nevím, jak začít. Nevím, jak na jeden papír vměstnat všechno, co bych Ti chtěla napsat. Jsem zbabělá, nemám odvahu říct Ti to do očí.

Chci Ti říct, jak moc Tě mám ráda, přestože jsi to ode mě nikdy neslyšela. Chci Ti říct, jak moc jsem na Tebe pyšná, přestože jsem Ti to nikdy nedala najevo. Chci Ti říct, jak moc mi chybíš, a moje hrdost mi velí mlčet.

Miluji Tě celým svým srdcem, jsi moje dcera, moje krev. Milovala jsem Tě, i když jsem na Tebe křičela. Milovala jsem Tě, i když jsem Tě ponižovala. Milovala jsem Tě, i když jsem se k Tobě obracela zády. Milovala jsem Tě a vždycky budu!

Jsem nešťastná a nevím si rady. Vždycky jsem si říkala, že moje děti nezažijí, co jsem v dětství zažívala já. Že vás budu vychovávat jinak, líp, s láskou. A že vám vyberu hodného tatínka, který vás bude milovat. Ale zapomněla jsem, že láska k dětem není to hlavní, to důležité. Čím víc miloval můj muž vás, mé děti, tím méně miloval mě a já žárlila. A záviděla jsem hlavně Tobě, dcero. Nenáviděla jsem Tě za to, že jsi mi ukradla muže, i když vím, že je to nesmysl. Odehnala jsem ho sama.

Strašně moc bych Ti chtěla říct, jak jsi skvělá. Ale nemůžu. Nedokážu se přenést přes pocit, že moje samota a neštěstí jsou Tvoje vina. Vylétla jsi z hnízda a nechala jsi mě tu, prázdnou. Nejsi vdaná, nemáš děti. A já nemám pro koho žít. Stejně, jako jsi mi před lety vzala muže, bereš mi podruhé smysl mého života. Neumím Tě přijmout takovou, jaká jsi. Nechci. Nezměním se. Budu se radši dál obklopovat věcmi, které shromažďuju už desítky let. Připomínají mi ty krásné časy kdysi dávno, kdy ještě všechno fungovalo, a já byla šťastná.

Vlastně ano, chci. Chci se změnit, začít konečně žít. Ale nemám odvahu. Bojím se. A mám výčitky svědomí. Není dne, kdybych nepřemýšlela nad tím, proč se můj život ubírá směrem, který se mi nelíbí. Rezignovala jsem. A mám strach, že mě nepřijmeš. Bojím se otevřít a přiznat svoji slabost. Prostě se bojím…

Milá dcero, žádná omluva není dost silná, aby zahladila stopy nespravedlnosti, které jsem se na Tobě dopustila. Žádná omluva není dost silná, aby osušila slzy, které jsi tajně vyplakala do polštáře. Stála jsem za dveřmi a poslouchala. A za každou Tvou slzu jsem já uronila slzy dvě. Možná už nikdy nebudu schopna Tě obejmout a říct Ti všechno, co mi leží na srdci.
Ale jedno vím jistě: mám Tě ráda!

Váš komentář