27 Dub
Přemýšleli jste někdy nad čísly? Že ne? Nebo ano? Často? Dnes a denně? A přemýšleli jste někdy nad tím, jestli je vůbec nutné, abychom jich kolem sebe měli tolik? Dnes to bude na filozofickou notu, říkáte si asi. Nebude. Bude to na notu ryze praktickou. Hledala jsem tuhle nějakou lékařskou zprávu a našla jednu z alergologie. A v pravém horním rohu, hned vedle kolonky “výška a váha”, svítil do dáli [...]

Přemýšleli jste někdy nad čísly? Že ne? Nebo ano? Často? Dnes a denně? A přemýšleli jste někdy nad tím, jestli je vůbec nutné, abychom jich kolem sebe měli tolik? Dnes to bude na filozofickou notu, říkáte si asi. Nebude. Bude to na notu ryze praktickou.

Hledala jsem tuhle nějakou lékařskou zprávu a našla jednu z alergologie. A v pravém horním rohu, hned vedle kolonky “výška a váha”, svítil do dáli “BMI index”. Docela mě to zaujalo a přivedlo k hlubokému zamyšlení. Proč mají na alergologii potřebu sledovat poměr mezi výškou a váhou? Dobře, třeba kvůli dávkování léků. Nebo snad kvůli závisti sestřiček, které si potřebují dokázat, že je někdo prostorově a váhově výraznější? Nebo je snad přímá souvislost mezi výškou, váhou a stupněm astmatu? Kdo ví…

Když se mě někdo zeptá, kolik vážím, řeknu, že nevím, ale že se cítím dobře. Nemá cenu se s ostatními dohadovat a vyvracet jim domněnku, že je to zhruba čtyřicet i s postelí, protože jsem malá. Není. A je to jedno. Sama pro sebe jsem si jakákoliv čísla spojená s mojí maličkostí přeložila do “praktičtiny”. Tak například:

– hlava: jak pytel od banánů. Velká. V poměru ke zbytku těla. A má být proč! Aby unesla záplavu zrzavých vlasů, nesčetně pih a oči jako kola od vozu (studánky jsou klišé…).

Sledujete? Jde to i bez čísel… Tak popojedem!

– paže: dlouhé jako labutí křídla, přesně tak, aby dokázaly obejmout milující maminku, která je zase tak akorát, aby se do nich vešla!

– prsty na rukou: zlodějské, říkaly mi kamarádky na střední. Jinak řečeno taky dlouhé. A ještě prodloužené nehty. No nevím… že bych si řešila nějaký komplex ze své “nížky”? Ne, ne, neřeším, jenom nesnáším stříhání nehtů… :-)

– prsa: tak akorát do ruky. :-) Ano, ano, horňáci by možná ocenili spíš “tak akorát do nákupní tašky”, ale já jsem spokojená. Tak akorát do ruky se vejdou i mně, a když spolu běžíme, vzájemně si nepřekážíme.

– zadek: jako dva kmínky. Tak akorát do mého úžasného psacího křesílka a na sedačku kola a na houpačku u nás před domem (jupí!) nebo do skluzavky kousek opodál (2x jupí!).

– nožky: hobití. Jinak to asi nenazvu. Matka příroda byla v případě mých nohou velkorysá, takže jestli jsem se jako dítě těšila, že si budu půjčovat máminy boty, těžce jsem se přepočítala. Teď si je půjčuje ona ode mě. :-)

Tak co? Je to lepší než 90-60-90/178/45… 46… 47… blablabla, nemyslíte?

Lidská potřeba všechno kvantifikovat a dávat tomu nějaké nálepky a popisky a řadit to do sloupečků možná plyne z hledání jistoty ve světě chaosu, vím já? Co ale vím určitě, je to, že než se svazovat do škatulek 40x60x30, je lepší se uvolnit, dopřát si moře lásky, hafo přátel, spoustu dobrého jídla a pití a vůbec…

A až se vás někdo bude příště ptát, kolik měříte a vážíte, řekněte mu, že je lepší mít prdel jako císařská kobyla než z mozku kostku. ;-)

Máte rádi punkové básničky o zvířátkách s lehce morálním podtextem? Čtěte Ranní rýmování na Facebooku!

Váš komentář