25 Úno
Když jsem byla ještě malá, docela malinká, všichni říkali „To je ale roztomilá holčička, taková pěkně tvarovaná, jako kapička rosy při východu slunce“. Tak úplně jsem jim nerozuměla, ale upřímně řečeno, mi to bylo docela fuk. Mě zajímaly jiné věci, měla jsem na objevování celý svět a těšila jsem se, že ho díky koloběhu života poznám ve všech jeho krásách. Maminka mi vykládala o zurčících potůčcích s malými vlnkami, širokých řekách, [...]

Když jsem byla ještě malá, docela malinká, všichni říkali „To je ale roztomilá holčička, taková pěkně tvarovaná, jako kapička rosy při východu slunce“.

Tak úplně jsem jim nerozuměla, ale upřímně řečeno, mi to bylo docela fuk. Mě zajímaly jiné věci, měla jsem na objevování celý svět a těšila jsem se, že ho díky koloběhu života poznám ve všech jeho krásách.

Maminka mi vykládala o zurčících potůčcích s malými vlnkami, širokých řekách, divokých peřejích, osvěžujícím dešti i bouřkách, nebezpečných jenom na první pohled. Na ten druhý byly úchvatné, plné silné energie. Vždycky jsem se těšila, až skončí a na obloze se objeví barevná duha. O té mi zase vyprávěl tatínek. Prý se na jejím konci skrývá hrnec zlata, ale zatím ho ještě nikdy nikdo nenašel. Smála jsem se a říkala mu, že já, já to určitě dokážu!

Rostla jsem jako z vody, tedy rostla jsem z vody, co si budeme nalhávat! A ze smíchu a z vyprávění a z touhy po dobrodružství. A snila jsem o tom, že se jednoho dne vášnivě zamiluji do prince na bílém koni a odplujeme spolu daleko, do říše snů a splněných přání. Byla jsem snílek. Jen si představte, já, tváře bledé, ručky tenké, a princ? To by musel mít srdce z ledu!

Vyrůstala jsem v milující rodině, nechybělo mi nic. Měla jsem naprostou svobodu, mohla jsem plynout životem a nechat se unášet jeho proudem. Nikdo mě neomezoval a nikdo mi neříkal, co mám dělat. S rodiči jsme sdíleli malou světničku s bílými stěnami a občas k nám zavítali na návštěvu i příbuzní, to pak bylo veselo! Čas utíkal. Napřed odešla maminka, potom tatínek. Pak jsem se přestěhovala.

V mém novém příbytku nás bydlelo několik dívek. Krásné, mladé, radost pohledět. Byt byl maličký, potemnělý, ale nám to nevadilo. Všude kolem dokola visely barevné lampionky a v policích stály různě velké skleničky z broušeného skla a to všechno dohromady, když se ty lampionky rozsvítily, házelo na ty stěny pestrobarevné plamínky, a když jste pohnuli některou z těch skleniček, tak ty plamínky začaly tančit a my se smály, až jsme se za břicho popadaly. A čekaly jsme. Všechny jsme čekaly na svého prince.

Vždycky jsem se dost styděla. Když přišel někdo na návštěvu, schovávala jsem za závěsem a zvědavě nakukovala, jestli to není on. ON. Byla jsem jako posedlá. Toužila jsem dostat se z toho bytu a vydat se vstříc novým zážitkům, o kterých jsem tak dlouho snila. S ním! S NÍM! Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. A světe, div se! Když jsem je otevřela, byl tam. Zčista jasna tam stál a díval se na mě, vlastně mě hypnotizoval svým pohledem.

Nebylo kam uhnout. Ze všech těch dívek, připravených vstoupit do náruče muže, si vybral mě. Byla jsem jako uhranutá. Zírala jsem na něj, nevěděla, jestli se smát nebo něco říct, takže jsem nedělala vůbec nic. Natáhl ke mně ruce. Sevřel mě a strhl do své náruče. Srdce se mi zastavilo. To je ono? Takto to vypadá? Takto se u toho točí hlava? To zjištění bylo překvapivé.

Rozmazloval mě a zahrnoval dary. Barevnými hedvábnými šátky, do kterých mi halil ramena, bílými okvětními lístky, kterými mi posypal celé tělo, růžovou vodou, ve které mi smočil moje vlasy, vzácným kořením, kterým rozpálil moje bledé tváře. Bublinami z bublifuku, které rozfoukal okolo mě a já do nich potom s veselým úsměvem a škodolibou radostí píchala prstem a praskala jednu za druhou. Bylo to jako opojení: přítomným okamžikem, touhou, vzrušením, ale i tím, že jsem vůbec netušila, co mě ještě čeká.

V horoucí extázi jsem se rozpouštěla pod jeho rukama, chtěla jsem víc a víc. Vířit vzduchem, vznášet se ke hvězdám, odletět až do nebes. Chtěla jsem smíchat všechny ty chutě, které mi on nabízel, k smrti jsem toužila uspokojit svou potřebu po splynutí s jeho tělem a duší. Celé moje tělo pokryly malé kapičky rosy a já jsem cítila, jak se zmenšuji a pronikám do jeho bytí.

Zemřela jsem.

A bylo mi krásně. Vlastně by se dalo říct, že jsem zpečetila svůj osud, který mi byl předurčen. Položila jsem život za ten jeho. Aby on mohl žít. A rozdávat radost a přivádět do extáze další duše. Možná se ptáte, proč? Jestli jsem nemohla zvolit jinou smrt, lepší, důstojnější. A já odpovídám, že nikoliv. Mohla jsem skončit daleko hůř, odplavat kanálem, vyletět komínem, vsáknout se do země…

Ale já? Já měla ŠTĚSTÍ. Co víc si taky kostka ledu může přát, než skončit v letním koktejlu ověnčena bílou krajkou z cukru, ozdobena plátkem citronu a zastíněna papírovým deštníčkem? Dávno jsem se vypařila a už se zpátky nevrátím, ale ten pocit bílého opojení, vášnivého spojení čiré vodky a citronu, ten si s sebou ponesu dál. A až se znovu narodím, už nebudu Bílá paní. Příště, příště chci zažít Sex na pláži!

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích