16 Čvc
Nejsem ani první, ani poslední, kdo se rozhodl zřídit si internet v pohodlí domova, rozuměj „po kabelu“. Zasvěcení si možná budou ťukat na čelo, ale já u dva roky žiju s připojením přes mobil, u kterého mám nastavený velmi omezený limit, jehož překročení a obnovení mě stojí třikrát víc než měsíční sazba. Takže když u dveří mého bytu zazvonil jednoho dne mladík a zeptal se, jestli nemám zájem o internet, [...]

Nejsem ani první, ani poslední, kdo se rozhodl zřídit si internet v pohodlí domova, rozuměj „po kabelu“. Zasvěcení si možná budou ťukat na čelo, ale já u dva roky žiju s připojením přes mobil, u kterého mám nastavený velmi omezený limit, jehož překročení a obnovení mě stojí třikrát víc než měsíční sazba. Takže když u dveří mého bytu zazvonil jednoho dne mladík a zeptal se, jestli nemám zájem o internet, neodbyla jsem ho, jak je mým dobrým zvykem, ale pozvala jsem ho dál.

Přepisovat celý rozhovor by bylo nadlouho, omezím se na základní fakta. Mladík měl naučené dvě fráze: „na vaší ulici jsou optické kabely“ a „dám vám slevu“. Měl smůlu. Měl smůlu, že narazil na spotřebitelskou problematikou protřelou osobu, která na něm nenechala nit suchou. Po deseti minutách výslechu na něm bylo vidět, že svého rozhodnutí zazvonit zrovna na můj zvonek docela lituje. Ale bojoval statečně. A byl za odvahu odměněn. Uzavřeli jsme dohodu, že se rozmyslím a že mi zavolá za dva týdny. Zavolal za týden a byl neodbytný. Neměla jsem čas. Zavolal druhý den a třetí den a čtvrtý den. Říkala jsem si, že jestli zavolá i pátý den, zůstanu u mobilu. Šestý den jsem zavolala já. Měla jsem čtrnáct dní do dovolené a nabitý pracovní program. V pátek jsme se domluvili, že přijde v pondělí ve dvě hodiny a že to celé „sfoukneme“. „Nebojte se,“ uklidňoval mě, „je to otázka dvaceti minut, bude to se vším všudy. Smlouva na rok, za tři sta, dáme třicítku.“ Já bláhová mu věřila. Ještě odpoledne jsem běžela koupit router, abych byla nachystaná. V pondělí přišel včas. Usmál se, vytáhl reklamní leták a říká: „Tak na čem se dohodneme?“ Já na to: „Jak to myslíte? Už jsme se přece dohodli, pojďte vrtat.“ – „Co mám vrtat?“ nechápal. „No ten kabel ze zdi, ne?“ – „Ale to né, na to přijde technik. Já si jenom napíšu, co vlastně chcete.“ To bylo na vraždu, ale ustála jsem to. Mladík zavolal technikovi. „Kdy máte čas?“ zakrýval rukou sluchátko. „Dvacátého pátého v osm ráno.“ – „Jindy ne?“ – „Ne.“ Dohodnuto.

Dvacátého páteho v osm ráno jsem byla připravena na návštěvu technika. Osm pryč, on nikde. Čtvrt na devět, nic. Půl deváté, nic. Volám mladíkovi. „No to on se asi někde zdržel.“ – „To mě nezajímá, musím do práce.“ – „Vydržte.“ Podobnou výměnu telefonátů a názorů jsme vedli až do devíti hodin, kdy technik konečně přijel. A za pět minut zase odjel, protože zjistil, že do mého bytu kabel nevede a že za dvacet minut, které jsem měla přislíbeny od jeho kolegy, to rozhodně nestihne. „On vám jako řekl dvacet minut, jo? Já ho zabiju! Za dvacet minut ani nevytisknu smlouvu,“ okomentoval situaci, vytočil obchodníkovo číslo a peprně mu vynadal. Dohodli jsme nový termín, den před odjezdem na dovolenou. Měla jsem volno a byla smířená s tím, že u mě stráví celé dopoledne. Přijet měl v devět. Čtvrt na deset, nic. O půl desáté mě to přestalo bavit a odešla jsem do města. Žádný telefonát, žádné vysvětlení. To přišlo až o půl desáté večer, kdy mi volá mladík. „Jé, no konečně. Teď mi přišla sms, že jste na příjmu. Celý den vám volám a jste nedostupná,“ blekotal do telefonu. Vytočil mě hned dvakrát. Za prvé, že volal tak pozdě, a za druhé, že si evidentně vymýšlel. „Já jsem na příjmu celý den,“ rozčileně jsem odvětila. „My jsme se vám s kolegou snažili dovolat a vy jste nám to nebrala.“ – „A proč jste mi volali?“ zajímalo mě. „My vždycky voláme půl hodiny předem, jestli je zákazník doma.“ Tak to mě vytočilo ještě víc! „Chcete říct, že kolega ke mně vůbec nevyjel?“ – „Ne. Když se nedovoláme, tak nejedeme.“ Před desátou volal ještě technik, aby domluvil nový termín. „Paninkóó, copak jste vyváděla s telefonem, že nám to celý den neberete?“ Grrrrrrr! Už jsem se s ním nepárala a zavelela: „Přijedete šestnáctého a opovažte se mi předtím volat. V osm budete na značce!“. Ani nepípl.

Dnes je šestnáctého. Přijel. O čtvrt na devět. Bez jediného slova vyvrtal kabel ze zdi, natáhl ho přes předsíň, vše zapojil, vytiskl smlouvu a milostivě mi odpustil poplatek za materiál. Co si ale neodpustil byla poznámka: „Jsem dneska přijel včas, to jsem šikula, co?“ To tedy jsi, fešáku! Sice na třetí pokus, ale co už… hlavně, že to mám se slevou!
(Autorka přiznává, že některé její komunikační metody se mohou zdát poněkud drsnější, ale jak jinak se v dnešní době chcete domoct nějaké služby?)

Váš komentář