16 Čvc
Různí lidé mají různé úchylky. Většina z nás nějakou má. Já například ujíždím na botách a kabelkách. Nebo na dobrém vínu. A někdo to má trochu jinak a ujíždí na znepříjemňování života těm ostatním. A bazíruje na maličkostech. Nebo je přepojování telefonů něco významného? Svého času jsem pracovala v bance. Měla jsem totiž nutkavou potřebu zjistit, jaké to je. Bohužel jsem si vybrala pobočku, která měla v čele nelidského hnidopicha. [...]

Různí lidé mají různé úchylky. Většina z nás nějakou má. Já například ujíždím na botách a kabelkách. Nebo na dobrém vínu. A někdo to má trochu jinak a ujíždí na znepříjemňování života těm ostatním. A bazíruje na maličkostech. Nebo je přepojování telefonů něco významného?

Svého času jsem pracovala v bance. Měla jsem totiž nutkavou potřebu zjistit, jaké to je. Bohužel jsem si vybrala pobočku, která měla v čele nelidského hnidopicha. Náš pan ředitel se totiž asi hodně nudil, protože jeho oblíbenou zábavou bylo pozorování celého týmu na kameře a následné komentování všeho, co se mu nelíbilo. A nelíbilo se mu toho hodně. Byl schopen nám uprostřed jednání s klientem zavolat, že se málo usmíváme nebo že ten hrnek vedle telefonu nemá co dělat. S telefonem měl vůbec problém. Především s tím, jak jsme ho přepojovali.

Telefony jsme měli nastavené tak, abychom mohli přijímat hovory vzájemně, pokud zrovna někdo hovořil nebo nebyl na své značce. A dost často jsme se hádali, kdo ten telefon zvedne. Znáte to: „Já tu nejsem.“ – „Seš.“ – „Pro Novákovou ne.“ – „Je to tvá klientka.“ – „Ne a ne a ne, zase bude prudit…“ A nedejbože, když nám z výše své kanceláře o patro výš zavolal ředitel. „Proč zvedáte ten telefon, Kateřino?“ – „Protože zvoní.“ – „Ale já volám Bohdana.“ – „Má klienta.“ – „To mě nezajímá, přepojte mi ho.“ Hluboký nádech, zmáčknout příslušný čudlík a NIC. „Bohdane?“ – „Tady je pořád Katka.“ – „Ale já chci Bohdana.“ – „Hm, tak já to položím a zavolejte mu znova.“ – „Ale já chci, abyste mi ho přepojila.“ Hluboký nádech, zmáčknout příslušný čudlík a NIC JEŠTĚ JEDNOU. Orosilo se mi čelo. Snažila jsem se zachovat klid, protože ta kamera mířila přímo na mě. „Ehm… se to zase nepovedlo, omlouvám se.“ Na druhém konci drátu se ozval rozzuřený křik: „Já vás naučím, jak se přepojuje telefon, Kateřino. Zavolejte celý tým.“

No co vám budu povídat. Následující hodinu jsme strávili neplánovaným teambuldingem na téma „Telefonní spojovatelka v kostce“. Ještě dnes nevím, jestli se tomu smát nebo volat doktora Chocholouška. Bylo nás sedm, seděli jsme každý u svého telefonu, vzájemně si volali a řetězově se přepojovali. Tři kolečka, dokud vše nešlo plynule a ke spokojenosti pana ředitele, který nás dirigoval prostřednictvím obrazovky ve své kanceláři. Inu, jak jsem řekla, každý máme svou úchylku.

Váš komentář