30 Čvc
Prší. Vlastně už ani tolik neprší. Spíš jen tak kape. Přehnala se bouřka. Rychlá bouřka. Těžké kapky se rozbíjely o zem, když jsem utíkala na tramvaj. Už ani nevím, proč jsem utíkala. Měla jsem totiž deštník. Vždycky s sebou nosím deštník, pro jistotu. Stála jsem na zastávce pod svým zeleným deštníkem, a pozorovala okna protějšího domu. V jednom modře blikala puštěná televize, druhé se utápělo v černočerné tmě. Třetí bylo [...]

Prší. Vlastně už ani tolik neprší. Spíš jen tak kape. Přehnala se bouřka. Rychlá bouřka. Těžké kapky se rozbíjely o zem, když jsem utíkala na tramvaj. Už ani nevím, proč jsem utíkala. Měla jsem totiž deštník. Vždycky s sebou nosím deštník, pro jistotu. Stála jsem na zastávce pod svým zeleným deštníkem, a pozorovala okna protějšího domu. V jednom modře blikala puštěná televize, druhé se utápělo v černočerné tmě. Třetí bylo otevřené. Dívala jsem se skrz záclonu, jako bych chtěla do té temné díry vejít a zjistit, co se v ní skrývá. Vyrušil mě muž, který se najednou z okna vyklonil, rozhlédl se po ulici a pak ho zavřel.

Bouřka přišla náhle a stejně náhle zase odešla. Bylo horko, celý den. Bylo horko už celý týden a vypadalo to, že bude i ten další. Ploužila jsem se po městě a nemohla ani dýchat. A už vůbec ne myslet a přemýšlet. Sebemenší náznak aktivity mě bolel. Vypnula jsem hlavu a nehodlala jsem ten stav měnit. A pak přišla ta bouřka. Byl večer, seděli jsme u piva. Všichni nadávali, že je vedro a že by mělo zapršet. Já si přála průtrž mračen, uragán. Usilovně jsem se modlila, aby přišel a všecho odnesl s sebou. Přání se mi nesplnilo, přišla jenom bouřka. Stála jsem na zastávce a vychutnávala si svěží vzduch, trvalo to chvíli.

V podstatě se mi ani nechtělo domů. Jen tak jsem stála a pozorovala dům naproti. Pak přijela tramvaj. Skoro mi to bylo líto. Bavilo mě pozorovat ten dům. Představovala jsem si, kdo v něm asi bydlí. Mladí? Staří? Děti? Nastoupila jsem do tramvaje a po dvou zastávkách zase vystoupila. Prostě se mi nechtělo domů. Vzala jsem to přes město pěšky. Vzduch voněl deštěm a noční ulice byly plné lidí. Chtěla jsem být sama. Ale nešlo to. Studený vzduch vylákal ty duše do ulic. Šla jsem po kolejích a dívala se na nebe. Hvězdy nesvítily, ale to mi bylo jedno. Chtělo se mi křičet: „No a co? No a coooooo?“ Ale mlčela jsem.

Motala se mi hlava. Moc jsem toho nevypila, jenom dvě piva. Musím víc trénovat, pomyslela jsem si. To motání bylo příjemné. Osvobozující. Uslyšela jsem cinknutí. Znělo to jako mince upuštěné k zemi a ponechané svému osudu. Otočila jsem se za zvukem. Stáli tam dva mladíci a rozhlíželi se, jestli mince neuvidí. Já je uviděla první. Na zemi ležely čtyři. Kluci si mě všimli a poodešli. Zavolala jsem na ně, ať se vrátí, že se o mince podělíme. Protože tam ležely čtyři. Ale nevrátili se. Museli si myslet, že jsem úplně opilá, ale to já jsem přece nebyla. Měla jsem jenom dvě piva. Jak bych se z nich mohla opít?

Přemýšlela jsem, co s mincemi. Tři byly velké a jedna malá. Byly k ničemu. Míjela jsem zrovna fontánu. No, spíš kašnu. Obří kovovou nádobu plnou vody, jejíž hladina byla v noci úplně klidná. Ta dokonalost si říkala o zničení. Chtěla poskvrnit. Rozhodla jsem se zbavit větších mincí. Přistoupila jsem ke kašně a hodila je do ní. Zčeřily hladinu, potopily se a všechno bylo jako dřív. Opravdu? Nebylo to jenom zdání? Přece jen jsem do vody hodila tři kousky studeného kovu. To muselo něco změnit. Opodál se někdo zahihňal.

Otočila jsem hlavu a spatřila dva milence. On ji objímal. Stál za ní a ruce měl obtočené kolem jejího těla. Ona se o něj opírala. Prsty měli propletené a kývali se v rytmu kapek deště. Sklonil se k ní a políbil jí rameno. Přitáhla si ho k sobě. Zavřela jsem oči a snažila si vzpomenout, kdy mě naposledy někdo takto objímal. Tma. A déšť. V dálce zahřmělo. Záblesk. Ne, to nebyl blesk, to si jenom muž vedle mě zapálil cigaretu. Znovu zahřmělo. Blesk. Začalo pršet.

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *