15 Lis
Jezdíte rádi vlakem? Já vlaky miluju. Tedy, abychom si rozuměli, miluju mezinárodní spoje (obzvlášť doporučuju RailJet, ten nemá chybu), obyčejný rychlík do Ostravy zas tak zábavný není. I když, jak kdy a jak pro koho. Ptáte se, proč miluju vlaky? Za prvé: jsou pohodlné. Natáhnete si nohy, můžete se projít, dojít si na toaletu nebo si vybrat zrovna to okno, ze kterého se chcete dívat na ubíhající krajinu. Za druhé: [...]

Jezdíte rádi vlakem? Já vlaky miluju. Tedy, abychom si rozuměli, miluju mezinárodní spoje (obzvlášť doporučuju RailJet, ten nemá chybu), obyčejný rychlík do Ostravy zas tak zábavný není. I když, jak kdy a jak pro koho.

Ptáte se, proč miluju vlaky?

Za prvé: jsou pohodlné. Natáhnete si nohy, můžete se projít, dojít si na toaletu nebo si vybrat zrovna to okno, ze kterého se chcete dívat na ubíhající krajinu.

Za druhé: nikdy nevíte, koho v takovém vlaku potkáte. Jsou plné různých lidí, hovoří se v nich různými jazyky a zažijete různé, někdy vtipné, někdy třeba i dramatické příhody (jako například rozjařené opilé chlapce, zvracející dítě nebo párek milenců, kteří se od sebe ne a ne odtrhnout).

A za třetí: je v něm jídelní vůz. To pro ty znás, kteří mají utkvělou představu, že zastaví-li vlak na tři hodiny v poli, umřou hlady a žízní. Jídelní vůz slouží jako jistota, že k tomu nedojde. A taky jako pohodlné útočiště, pokud si nestihnete koupit místenku a vlak je narvaný k prasknutí.

Teď se asi ptáte, co s tím má společného Ostrava a proč nemusím rychlíky.

Aby nebyla mýlka, Ostrava s tím nemá společného nic. Já nesnáším rychlíky obecně. Jsou staré, rozhrkané, dost nevábné, nemají jídelní vůz a co je nejhorší: nejdou otevřít. Dveře nejdou otevřít. Protože nemají čudlík. Mají kliku. A ta je noční můrou každého, kdo váží padesát kilo i s postelí, a při nejlepší vůli nehne ani s tou klikou, ani s dveřmi.

Jako třeba já cestou do Luhačovic.

Vyjela jsem z Brna oním RailJetem, pohoda, wifi a čudlík. Na otevírání dveří.

Přestoupila jsem v Břeclavi do mezinárodního spoje do Varšavy, pohoda, sice bez wifi, ale čudlík. Na otevírání dveří.

A pak jsem přestoupila ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Do rychlíku. Bez čudlíku. S klikou. A hádejte, co?

Dojeli jsme do Luhačovic. Sice jsem věděla, že vlak tady svou jízdu končí, ale naladěna na lázeňský pobyt a po přepnutí mozku do módu “maňána”, nenaskočil mi autopilot “konečná stanice, času dost”. Naskočil krizový režim “rychle ven, nebo nevystoupím!”. Neptejte se proč.

Jako chytrá horákyně jsem vyběhla z kupé, jednu ruku v rukávu bundy, ve druhé kufr a kabelku pomalu na hlavě, a spěchala ke dveřím. Zavřeno. Hledám čudlík. Není. Sakra! Co teď! Aha, klika!

Můj obvyklý nízký tlak vyběhl do horských výšin a já se jala razit si cestu ven. Jenomže klika se ani nehnula. Když máte mozek v módu “utéct a přežít”, ani vás nenapadne přemýšlet, jak se vlastně dveře ve vlaku otevírají, na kterou stranu, co zmáčknout, kde přidat na síle nebo si nedejbože zavolat někoho na pomoc. Ostatně okolo ani nikdo nebyl.

Už jsem se viděla, jak pokračuju v jízdě směr Slovensko (Luhačovice byly konečná, mrk mrk), a zuby nehty jsem se snažila ty zpropadené dveře otevřít. Nic. Ani o milimetr se neposunuly. Bojovali jsme spolu dalších deset vteřin, které se zdály být půl hodinou, a dveře stále vyhrávaly. Byla jsem zoufalá! V posledním tažení jsem se rozhodla, že přestanu být decentní dámou a přizvala do boje těžkou techniku.

Musíte mi slíbit, že to nikomu neřeknete. Já do těch dveří prostě kopla. A? Povolily. Mrchy! :-)

Ven jsem vylezla zničená, ale s vítězoslavným pocitem, že jsem to dokázala.

Vystoupila jsem z vlaku.

(A zpátky pojedu autobusem.)

A co vy? Jezdíte rádi vlakem? :-D

 

Epilog? Když jsem půl hodiny poté přišla k lázeňskému lékaři, aby mi předepsal procedury, změřil mi tlak. Při svém nízkém tlaku se často divím, že vůbec ještě žiju. Tentokrát? Místo 90 ručička ukazovala 120.

Prý: “Tlak máte krásný”.

A já na to: “Krásný? Jo, jsem se taky pěkně vystresovala!”

“Při čem?”

“Při vystupování z vlaku…”

Pan doktor se shovívavě usmál:

“Předepíšu vám jeden kyslík na účet podniku, abyste to mohla rozdýchat…”

Váš komentář