Je leden a venku je bílo. Přepadla nás vlna studeného vzduchu proudícího ze Sibiře, která s sebou přinesla mráz a sníh. Hurá! Nic neobvyklého, v zimě je to Sibiř, v létě Sahara. Někdo sníh nesnáší, protože čvachtanice, až to roztaje. A někdo ho naprosto zbožňuje, protože bez něj není zima zimou. A já?
Já si myslím, že sněžit by mělo v průběhu celého roku. Proč?
Sníh je jedna z mála věcí, která nás spolehlivě vrátí po časové ose zpátky, do dětství. Může nám být, kolik chce, ale jakmile se z nebe začnou snášet bílé kousíčky zrmzlé vody, chováme se všichni stejně. Někdo by řekl, že infantilně. Já říkám, že (konečně) přirozeně. Sníh totiž rozdíl mezi dětmi a dospělými spolehlivě setře. Vsadíte se?
Smějeme se od ucha k uchu!
Dříve:
Od okamžiku, kdy malé děti začnou vnímat, co se kolem nich děje, jsou sněhem fascinovány. Nechápou totiž, co to je, to bílé okolo, prostě se jim to líbí. Dá se po tom chodit, dá se po tom válet, dají se v tom dělat díry a dá se s tím dokonce i hrát. A stavět z toho sněhuláky. Kterým se v nouzi největší může sníst nos.
Dnes:
Kolikrát jste s kolegy z práce nechali vytváření hodnot vytvářením hodnot a uprostřed pracovního dne jste s výkřikem “sněží!” vyběhli na ulici a začali se předhánět, kdo uválí větší kouli? Přiznejte se! My jsme v bývalé práci dokonce udělali mezi-týmovou soutěž. Nevyhrál nikdo, sněhu bylo málo. Ale náladu to pozvedlo na zbytek odpoledne!
Koulujeme se, jupí!
Dříve:
Pamatujete na dětské sněhové bitvy? Dvorek nebo louku jsme rozdělili čárou vydupanou do čerstvě napadeného sněhu, ze závějí postavili barikády, za ně vyskládali hromady uplácaných koulí a mohlo se začít. Přežil jen ten, kdo měl těch koulí nejvíc, a taky nejpřesnější mušku. Zbytek nepřátel se zneškodnil nasypáním sněhu za límec.
Dnes:
Šlapali jsme z novoročního odpoledního večírku ve swingařském studiu a hádejte co. Vyšli jsme ven a vůkol vrstva čerstvého sněhu. “Děckáááá, koulovačkáááá…” A nehledě na to, že už dávno nejsme děti, zábava byla úplně stejná. A co víc? Věta “z novoročního večírku jsme odešli řádně zkoulovaní” v našem případě nabyla docela jiného významu.
A taky ochutnáváme!
Dříve:
Každé malé dítě má jasno! Jakmile napadne sníh, neváhá a narve si ho do pusy! Jemu totiž informace o tom, že je sníh studený a špinavý, nic neřekne. Musí si to ověřit na vlastní chuťové buňky. A vůbec nevadí, že skutečně je studený a většinou i špinavý. Imunitu je třeba posilovat. A ty rampouchy!
Dnes:
Kolik vloček, tolik chutí. Prostě musíte chytit tu největší, a? Narvat si ji do pusy! A úplně nejlepší je, když jen tak stojíte s otevřenou pusou a snažíte se ji chytit rovnou do ní. Žádné zdržování. To ani ty děti neumí. Na to je potřeba životních zkušeností a léta praxe. Jo, a taky se to všechno musí pořádně nafotit. Protože kdo ví, jestli ještě někdy něco napadne.
Zkrátka a dobře, pojďme si tu bílou nádheru užít, dokud ještě z nebe padá. Dovolme si být aspoň na chvíli znovu dětmi, neřešit žádné hlouposti a jen tak být, tady a teď. A žádný čaj s rumem nikdy nechutnal tak lahodně, jako po hodině válení se na sněhu. O lyžích a sáňkách nemluvě.
Kdo se přidá?
Váš komentář