01 Říj
Taneční. Pamatujete? Pro někoho vzpomínka kapku vzdálenější, pro někoho aktuálnější. Osobně neznám nikoho, kdo by si základní kurz tanečních kdovíjak užíval. Řada z nás poctivě chodila a poctivě trpěla, ať už nezájmem druhého pohlaví, drezúrou učitelů nebo sevřením neforemných oblečků, do kterých nás navlékli a ve kterých jsme museli odšlapávat povinné zelí. A řada z nás si každotýdenní propušťák odseděla v hospodě a doma pak pod vlivem nadšeně vyprávěla, že [...]

Taneční. Pamatujete? Pro někoho vzpomínka kapku vzdálenější, pro někoho aktuálnější. Osobně neznám nikoho, kdo by si základní kurz tanečních kdovíjak užíval. Řada z nás poctivě chodila a poctivě trpěla, ať už nezájmem druhého pohlaví, drezúrou učitelů nebo sevřením neforemných oblečků, do kterých nás navlékli a ve kterých jsme museli odšlapávat povinné zelí. A řada z nás si každotýdenní propušťák odseděla v hospodě a doma pak pod vlivem nadšeně vyprávěla, že ten „uááááálzzzzzzz byúúúúúú fáááááák skujeléééééééj”!

Do tanečních jsem chodila ve druháku, to mi bylo patnáct. Ve třídě třicet čtyři ženských, takže družbu jsme měli s průmyslovkou. Nadšených tanečníků aby pohledal. Devadesátá léta, obchody prázdné, až vysypané, oblečení se shánělo na stánku nebo u šikovných maminek a babiček, které sedly ke stroji a spíchly něco nositelného. Kosmetika žádná, s výjimkou Aknecoloru, což bylo něco mezi krémem na parkety a oranžovou barvou na omítky. Všichni v tom vypadali stejně, jako oranžoví (a barvoslepí) šášové. A pupínky to stejně nezakrylo.

Vybavuju si bílé rukavičky, krajkové kapesníčky a zpocené pány, kteří by se nejraději viděli doma u fotbalu, než v sále plném natěšených krasavic s trvalou. Narovinu a bez mučení přiznávám, že jsem patřila k těm, které převážně seděly, protože ve svém věku sexappealem zrovna neoplývaly. Nebyla jsem sama. Vzhledem k poměru třetina chlapců : dvě třetiny dívek seděly téměř všechny. Dvě moje spolužačky měly štěstí: daly se dohromady se dvěma průmyslováky – Zbyňou a Einsteinem, jak jsme toho druhého nevímproč přezdily. A občas mi jednoho nebo druhého milostivě zapůjčily. Jaké bylo moje překvapení, když jsem Einsteina po dvaceti letech potkala na seznamce a když se mi svěřil, že jsem se mu vlastně líbila já, ale protože už tančil s kamarádkou, tak mu bylo hloupé to měnit. (Pánové, takto se ženské nebalí!).

Tolik vzpomínky. Zůstala nostalgie. Taneční jsou naprosto DOKONALÉ! Kde jinde se chlapci naučí, že kravata je kravata a motýlek motýlek a že se spodní knoflík u obleku nechává rozepnutý (osobně bych zavedla uniformy na školách, ale to je jiná pohádka). Jsme jedinou zemí na světě, kde se mladí lidé mohou vyřádit při každotýdenním tanečním drilu. Díkybohu za to! A realita?

Nedávno jsem jela tramvají, ve které stáli dva chlapci jedoucí právě z tanečních. Znáte to. 21. století. Mobily, sluchátka, technologie, drsňáci a tak dále. Ale přesto v nich zůstalo něco naivně dětského, něco roztomilého.

„To byl dneska den, vole, co? Ve škole. A tak…”
„No, vole, to teda byl.”
„A to video, vole, na youtube, to byla síla, co?”
„No, vole, to teda byla!”

Chvíle ticha.

Pak si jeden z nich sundal z uší sluchátka a zadíval se do klopy tomu druhému.

„Jaký máš kapesníček, vole?”
„No, vole, takovej bílej, s krajkama.”
„Ty jo, vole! To je něco, vole! Dobrý!”

Po tramvaji se rozhostil klid a mír.

Pojďme udržovat čistotu a naivitu našich dětí a mládeže co nejdéle. Vykašlejme se na předčasnou dospělost a drsňáctví. Pojďme se bavit o tom, jaký kapesníček mají chlapci v klopě a jakou květinou uctí svoji dívku.

A bude nám na světě krásně!

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *