01 Zář
Vlastně je to jednoduché. Velmi jednoduché. Stačí splnit asi padesátšest úkonů a úkolů – od promyšleného plánování přes pečlivou přípravu až po samotnou realizaci – a člověk nemá problém. Z jakéhosi záhadného důvodu se ovšem zdá, že já ho mám. Nespěchám totiž dostatečně pomalu. Nebo jsem jenom normálně roztržitá. Nebo jsem ovlivněna dlouhodobými horky, které mi začaly rozpouštět mozkové buňky. Nebo nevím. Co ale vím, je, že zpomalení a zapojení [...]

Vlastně je to jednoduché. Velmi jednoduché. Stačí splnit asi padesátšest úkonů a úkolů – od promyšleného plánování přes pečlivou přípravu až po samotnou realizaci – a člověk nemá problém. Z jakéhosi záhadného důvodu se ovšem zdá, že já ho mám. Nespěchám totiž dostatečně pomalu.

Nebo jsem jenom normálně roztržitá. Nebo jsem ovlivněna dlouhodobými horky, které mi začaly rozpouštět mozkové buňky. Nebo nevím. Co ale vím, je, že zpomalení a zapojení pozornosti může leckdy ušetřit trapné chvilky, i když na druhou stranu, proč vlastně nepobavit svou chvilkovou slabostí davy, že. A k čemu ta dlouhá předehra? Nu, aby pointa byla rychlá a trefná!

Šla jsem k zubaři. Samozřejmě na poslední chvíli. Zcela neplánovaně, protože před ulehnutím do zubařského křesla jsem měla v plánu procházku po městě a drobné pochůzky. Ale znáte to, člověk se zabere do práce a najednou je plno hodin a uá! už jsem tam měla pomalu být. V rychlosti jsem na sebe natáhla šaty, knoflík, který normálně zapínám do smyčky směrem dovnitř, mi do ruky padl tak, že jsem ho zapnula směrem ven, ale co už, na přemýšlení nebyl čas. Popadla jsem kabelku a brýle a hurá ven!

Když jsem přišla na zastávku, zarazilo mě, že je narvaná k prasknutí. Bylo pozdní odpoledne a dle všech předpokladů měla být prázdná. Zeptala jsem se opodál stojící paní a ta mi řekla, co jsem tušila. Všichni čekají už deset minut, prý nějaká porucha. Fajn, pomyslela jsem si. To je teda dobrý. Doufám, že to stihnu.

Tramvaje se za chvíli rozjely a já celá uřícená vletěla do zubní čekárny, abych ohlásila svůj příchod s tím, že si ještě musím odskočit na toaletu, která je venku na chodbě. Recepční se mile usmála, že jako ano a mrkla na mě. Odešla jsem na toaletu, usedla a víte jak… A rentgenovým pohledem skrze všechny patra pode mnou až do přízemí jsem se dívala na podlahu. A něco bylo JINAK.

Ale co bylo JINAK?

Koukám, pozoruju, sleduju, načež mi do zorného úhlu vstoupila takováta cedulka z rubu šatů, na které se píše, jak se to celé vlastně udržuje v chodu a co dělat, když ty šaty potřebují sprchu. Cedulka. Hm. Cedulka. No jo. Dobrý. CEDULKA?

Ale neměla by ta cedulka být PŘIŠITÁ V RUBU?

Doooooooooooo Prrrrrrrrrrrrrr……….!!!

Ano, ty šaty jsem měla oblečené naruby.

A už mi bylo jasné, proč jsem ten knoflíček zapínala naopak.

No co vám budu povídat. Šaty jsem si oblékla správně, nedbala přitom na stupeň propocenosti a s úsměvem „já nic, já muzikant” jsem se odebrala zpět do čekárny. Recepční se pořád mile usmívala a já se přímo tlemila při pomyšlení na svoji cestu tramvají z domova až do města.

A poučení na závěr?

Chceš-li davy bavit,
zkus se studu zbavit,
místo tečky na čelo
obleč šaty na tělo – obráceně!

Váš komentář