20 Říj
„Podívej se na to z mého úhlu pohledu…“ slyšívám kolem sebe docela často. I já tuhle větu používám, pokud druhá strana nechápe, nebo nechce chápat, co se jí snažím říct. No, a když se sejdete u vína s kamarádkou, která zažila velmi zajímavé setkání v rámci „rande na slepo“, může dvojí úhel pohledu vypadat třeba takto: Ona: Celé odpoledne jsem si říkala, proč mi ta Jiřka vlastně volala, zmeškala jsem [...]

„Podívej se na to z mého úhlu pohledu…“ slyšívám kolem sebe docela často. I já tuhle větu používám, pokud druhá strana nechápe, nebo nechce chápat, co se jí snažím říct. No, a když se sejdete u vína s kamarádkou, která zažila velmi zajímavé setkání v rámci „rande na slepo“, může dvojí úhel pohledu vypadat třeba takto:

Ona:

Celé odpoledne jsem si říkala, proč mi ta Jiřka vlastně volala, zmeškala jsem totiž její hovor. Zjistila jsem záhy. Crrr. „Haló?“ – „Tady je Míra, dobrý den. Dostal jsem vaše číslo od Jiřiny a říkal jsem si, jestli byste nezašla na kafe.“ Chtěla mě varovat. Ale jo, souhlasila jsem. Proč taky ne, dlouho jsem nikde nebyla. Sešli jsme se v kavárně v centru města. Večer příjemně plynul, hovor taky. Na zadek jsem se z Míry sice neposadila, ale byl inteligentní, měl přehled, zasmáli jsme se, prostě pohodář. Takže mě ani nepřekvapilo, když mě na rozloučenou objal a políbil. Překvapil mě ovšem jeho telefonát necelých deset minut po našem rozchodu. Jestli bych prý nezašla k němu, že si pustíme nějaký film a že mi ukáže svůj byt a tak. Druhý den. Noo, přišlo mi to dost narychlo, ale co už, říkala jsem si, žijeme jenom jednou.

Bydlel na okraji města. Cesta zabrala docela dlouho, takže jsem měla dost času promýšlet strategie hry. Nic závratného jsem ale nevymyslela. Míra na mě čekal na zastávce. „Tak tě tu vítám,“ vrhl se na mě a ovinul se mi kolem těla jako chobotnice. „Zpomal, fešáku,“ zabrzdila jsem ho, „na to máme času dost.“ Pomalu jsme šli k domu, ve kterém bydlel. „Měl bych ti něco říct,“ začal Míra opatrně. „Copak?“ – „Mám spolubydlící.“ – „No a?“ – „Bude možná doma.“ – „No a?“ – „Možná má návštěvu.“ – „No a?“ – „Víš, ona má takový zvláštní koníček.“ – „Tak to je její věc, ne?“ – „Ona spí s muži.“ – ŠOK. Nebo ne? Hodně žen spí s muži. – „Ale ona s nima spí za peníze.“ – „Chceš říct, že máte doma takový malý privát?“ – „No, tak něco.“ V tu chvíli mě napadlo, že bych si měla zjistit zpáteční spoje. Míra nechápal proč.

Když jsme došli k domu, ukázal prstem na schránky. „Vidíš? To jsem já. Mgr. at Ing. Miroslav Novotný. To je moje schránka.“ Zachmuřila jsem čelo. „Míro, hele, já jsem možná blbá blondýna, ale číst umím.“ V hlavě se mi rozsvítila červená žárovka. Když jsme došli k jeho bytu, ukázal na dveře. „Vidíš? To jsem já. Mgr. at Ing. Miroslav Novotný. To je můj byt.“ Další červená žárovka. Něco mi říkalo, že mám vzít nohy na ramena. Vešli jsme dovnitř. Rozsvítilo se mi asi osmdesát pět červených žárovek, ze kterých osmdesát čtyři svítilo tak nahlas, že v mžiku popraskaly. Poslední se držela zuby nehty. V bytě byl nehorázný bordel. Slušně řečeno. Na flekaté podlaze se válely chuchvalce prachu, koupelnu snad nikdo nečistil několik let a v Mírově pokoji, kterému vévodila obrovská postel, bylo jak po výbuchu. Všude špinavé oblečení, zbytky jídla, prostěradlo si svou bílou barvu už ani nepamatovalo, a na polštáři pod hlavou obrovský mastný flek. Zvedl se mi žaludek.

„Udělej si pohodlí,“ řekl mi Míra a začal si dělat to svoje. Před mým vytřeštěným zrakem si vysvlékl oblečení (všechno), odhodil ho na hromadu do kouta a oblékl si domácí oblek – trenky a vasilo. Stejně špinavé, jako to povlečení. V duchu jsem litovala, že jsem se s někým nedomluvila, ať mi zavolá, a já se mohla vymluvit, že musím domů. „Tak co si pustíme?“ přerušil Míra tok mých zoufalých myšlenek. „Mám tu novinku, budeš koukat!“ – „Cokoliv,“ pronesla jsem rezignovaně. Pustil Babovřesky. Usilovně jsem přemýšlela nad tím, jak může být někdo, kdo má dvě vysoké školy, takto sociálně slabý, emočně úplně na nule, a navíc bez základních hygienických návyků. Když se ke mně Míra nahnul, zavanul z něj totiž takový odér, že se mi zvedl žaludek podruhé. Sebrala jsem poslední zbytky sil. „Míro, je mi to strašně líto, ale padla na mě únava. Měla jsem v práci dlouhý den, víš? Nezlob se, ale radši půjdu domů a dokoukáme to jindy, ano?“ vysoukala jsme ze sebe. Byl zklamaný. „Hm, to je škoda, tak já tě aspoň doprovodím k autobusu, jo?“ – „Ne, ne, to není nutný,“ bránila jsem se. „Ale jo, je,“ nedal se. Hodil na sebe kabát a vyšli jsme. Pršelo. Jako praktická žena jsem vytáhla z kabelky deštník, on žádný neměl. Povzdychla jsem si: „Tak to aspoň nes, jsi vyšší.“ Nesl. Jenže jenom nad sebou. Do autobusu jsem nastoupila mokrá na kost a děkovala vyšší moci, že jsem přežila.

Následující ráno jsem Mírovi poděkovala za schůzku a rozloučila se s tím, že my dva bychom si asi nerozuměli. Míra odpověděl, že ho to mrzí, že jsme si rozuměli přece tak hezky. A škoda těch Babovřesk. Dodnes si nejsem jistá, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Zřejmě nezdálo, soudě podle toho, jak opatrně kolem mě od té doby chodí Jiřka, a kolik čokolády mi už přinesla.

On:

Začalo to tak slibně. Když mi Jiřina z volejbalu řekla, že má volnou kámošku, přemluvil jsem ji, aby mi dala její číslo. Moc se jí nechtělo, ale nakonec jsem ho vyloudil. „Neboj,“ uklidňoval jsem ji. „Mám dvě vysoký školy, byt na okraji města, slušnou práci, se mnou se bude mít jako v bavlnce.“ Chvíli mi trvalo, než jsem sebral odvahu, ale nakonec jsem jí zavolal. Byla trochu překvapená, no, vlastně hodně, ale souhlasila se schůzkou. Sešli jsme se v kavárně v centru města. Byla hezká. Taková baculatá blondýnka. Večer příjemně plynul, hovor taky. Alča byla inteligentní, měla přehled, zasmáli jsme se, prostě baba na pohodu. Takže jsem se ani nezdráhal a na rozloučenou ji objal. A políbil. Nebránila se. Tak jsem kul železo, dokud bylo žhavé, a hned jí zavolal. Jestli by ke mně nezašla, že si pustíme nějakej film a že jí ukážu svůj byt a tak. Druhej den. Vůbec mi nepřišlo, že je to narychlo, měl jsem svoje potřeby a ty chtěly uspokojit. Souhlasila.

Druhej den jsem ji čekal na zastávce. V bytě jsem měl trochu nepořádek a nestihl jsem se osprchovat, zrovna jsem se vrátil z posilky. Ale říkal jsem si, ať holka vidí, že jsem kus chlapa a že se s ničím nepářu. Však to psali, ne? Tuhle v Blesku. Že ženský milujou, když chlapi smrděj potem. No a ten byt? Jsem sakra intelektuál, mám dvě vysoký školy, a intelektuálové se nezabývaj povrchnostma. A na úklid jsou tu ženský. Sice by mohla občas uklidit moje spolubydlící, ale ta má dost práce se svejma klientama. Ona totiž spí s chlapama za peníze. Ale jo, zní to trochu divně, no ale každý máme svoji práci. Hlavně, že platí nájem. Alča přijela na čas, tak to mám rád. Trochu jsem sice nepochopil, proč chce zjišťovat zpáteční spoje, řekl jsem jí, že může zůstat do rána. Nechtěla. Tak jestli se chce po sexu trmácet přes celý město, ať si jede.

Když jsme přišli k domu, ukázal jsem na schránku. Ať holka vidí, s kým má tu čest. Dvě vysoký školy nemá každej. Divila se, prý je sice blbá blondýna, ale číst umí. Nepochopil jsem, jakou to má souvislost. Tak jsem jí to pro jistotu ukázal ještě na dveřích u bytu. Tvářila se divně. Uvedl jsem ji do svýho pokoje a řekl jí, ať si udělá pohodlí. Já si ho taky udělal. Bude rychlejší shodit ze sebe před akcí trenky a vasilo, než se soukat z riflí. A aspoň uvidí, jakej mužnej chlapák ji čeká. „Tak co si pustíme?“ zeptal jsem se jí s potutelným úsměvem, přestože jsem měl už dávno vybráno. Bude koukat! „Mám tu novinku, budeš koukat!“ Koukala. Deset minut. Pak řekla, že je unavená a ať se nezlobím, že pojede domů. To mi hlava nebrala. Taková příležitost, jak si užít romantickej večer s nadsamcem a ona si klidně dovolí říct, že je unavená. No nevadí, příště, holčičko, příště to rozjedem.

Řekl jsem, že ji doprovodím k autobusu, ať vidí, že jsem gentleman. Nechtěla, ale neměla šanci. Pršelo. Vytáhla z kabelky deštník. Uznale jsem přikývl, že je praktická žena. A navíc se dovede i vcítit. Nabídla mi, ať se pod ten deštník schovám, dokonce mi ho strčila do ruky. Fajn, říkal jsem si, aspoň nebudu moknout. Přijel autobus, beze slova nastoupila a ujela. A já? Než jsem došel domů, byl jsem mokrej na kost.

Následující ráno mi došla esemeska. Alča mi děkovala za schůzku a rozloučila se s tím, že my dva bychom si asi nerozuměli. Odpověděl jsem, že mě to mrzí, protože jsem měl pocit, že my dva bychom si rozuměli skvěle. Škoda těch Babovřesk. Přemýšlel jsem nad tím, jestli to nebyl jenom sen. Zřejmě nebyl, soudě podle toho, jak opatrně kolem mě od té doby chodí Jiřka, a kolik nenávistných pohledů vysílá mým směrem.

***

:-)

A co vy? Zažili jste někdy neobvyklé rande?

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích