18 Čvc
18. červenec 2014 – den, který obrátil můj život vzhůru nohama. Připouštím, že řada lidí si bude při čtení těchto řádků ťukat na čelo a myslet si něco o hysterkách nebo slepicích, ale já jsem připravena vzít tuto tíhu na svá bedra. Neberu žádné léky. Žádné. Prášek si do pusy vezmu jenom v nouzi největší, což je například návštěva rodičů, kteří chovají kočky, na které jsem alergická. Nebo pokud mám [...]

18. červenec 2014 – den, který obrátil můj život vzhůru nohama. Připouštím, že řada lidí si bude při čtení těchto řádků ťukat na čelo a myslet si něco o hysterkách nebo slepicích, ale já jsem připravena vzít tuto tíhu na svá bedra.

Neberu žádné léky. Žádné. Prášek si do pusy vezmu jenom v nouzi největší, což je například návštěva rodičů, kteří chovají kočky, na které jsem alergická. Nebo pokud mám střevní potíže, což se občas stává. V tom případě tabletkou nepohrdnu. A protože střevní chřipka momentálně létá ve vzduchu, vydala jsem se do lékárny, abych doplnila zásoby.

Nabrala jsem náruč čajů a vitamínů a šla k pultíku platit. „Vezmete si ještě něco?“ zeptala se lékárnice. „Jo, jo, vezmu si živočišné uhlí.“ – „Živočišné? Nechcete raději rostlinné? To máme dnes v akci.“

ZASTAVILO SE MI SRDCE

Ze zcela nevinné otázky se vyvinulo drama, které od základů změnilo můj život a zbořilo všechny mé dosavadní jistoty a důvěru v základní životní hodnoty.

„Jak to myslíte? Rostlinné…“

„No, rostlinné…“

„Ono je nějaké rostlinné?“

„Jasně. Je živočišné a rostlinné.“

Podlomila se mi kolena.

„Tím… chcete… říct…, že… živočišné… se… vyrábí… ze… zvířat…?!“

„No ano. Z kostí, zobáků, drápů a tak. Se to spálí a je to.“

Chtělo se mi zvracet.

No, opravdu. NIKDY by mě nenapadlo přemýšlet nad tím, z čeho je vlastně živočišné uhlí vyrobeno. Já jsem byla vždycky skálopevně přesvědčena o tom, že živočišné uhlí je… No ale co vlastně? Tak nějak jsem si myslela, že se to tak jenom jmenuje. Jako jelení lůj, ten taky není z jelenů. Nebo svíčková, taky při její přípravě nestrouháme na hromádku vosk ze svíček. Nebo tatarský biftek. Kvůli němu ještě nezkřivili Tatarům ani jeden vlásek. Doufám!

Představa, že do sebe – ve snaze prospět svému zdraví – cpu (ano, pomíjím jiné typy potravin, jako třeba želatinové medvídky) spálené zbytky mrtvých zvířat, mi rozhodně neudělala dobře. Ba naopak! Být veganem, nasadila bych si půlroční detox. Jako (zatím ještě a asi už dlouho ne) všežravec se spokojím s vědomím, že existují rostlinné alternativy.

Tímto se zpětně omlouvám svému tělu, vyjadřuji hlubokou soustrast a úctu všem zvířatům, jejichž spálené zbytky se mi válí doma v šuplíku, a přeju si, abych byla podobných překvapení pro příště ušetřena!

A co vy? Vidíte to stejně?

Poznámka autorky: Ano, nosím kožené boty. Ale aspoň to o nich vím předem a nemusím je polykat. ;-)

Váš komentář