29 Zář
Napsali jste někdy anonym? Odvážná otázka, že? Psaní anonymů je nečestné, nesportovní a zbabělé. Pokud se někdo bojí říct svůj názor nahlas, nechť si ho nechá pro sebe. Ovšem na druhou stranu jsou situace, kdy si člověk prostě nemůže pomoct. Já mám zkušenost z obou stran barikády a můžu říct, že v roli aktivního činitele jsem si užila mnohem víc legrace! Možná na to nevypadám, ale za svých mladých (rozuměj [...]

Napsali jste někdy anonym? Odvážná otázka, že? Psaní anonymů je nečestné, nesportovní a zbabělé. Pokud se někdo bojí říct svůj názor nahlas, nechť si ho nechá pro sebe. Ovšem na druhou stranu jsou situace, kdy si člověk prostě nemůže pomoct. Já mám zkušenost z obou stran barikády a můžu říct, že v roli aktivního činitele jsem si užila mnohem víc legrace!

Možná na to nevypadám, ale za svých mladých (rozuměj základno-školních) let jsem byla pěkná rebelka. S třídní učitelkou jsme se upřímně nesnášely, já na ni byla moc chytrá, moc rychlá a moc samostatná. To mi ostatně zůstalo dodnes. S tím rozdílem, že na základní škole platilo heslo „držet hubu a krok“ a vybočovat z řady jakýmkoliv způsobem se prostě nenosilo. Stejně upřímně jsme se nesnášely se spolužačkou Aničkou, pro kterou rovněž platilo výše uvedené. Ani samé jedničky nebyly v módě. Já se dobře učila, ona honila vodu se zástupci silnějšího pohlaví v naší třídě. Blesky lítaly oboustranně. Nu, a protože míra její dolézavosti ke spolužákům a výška jejího rozparku u sukně byly poslední kapkou, napsala jsem jí anonym.

Stálo v něm žárlivé něco jako: „Chováš se jako lehká dívka, nechtěla by sis ten rozparek rozstřihnout až k pasu?“ Dodnes opravdu nechápu, kde se ve dvanáctileté, kór za komunismu striktně vychované, dívce vzalo takové výrazivo. No co myslíte? Anička nelenila a anonym okamžitě předala třídní učitelce. A to byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že „napřed konat a potom myslet“ nebude nejlepší strategie. Že by mi mohla hrozit třeba dvojka z chování, to mě nenapadlo ani ve snu. Do chvíle, než učitelka za hrozivého ticha zvedla dopis nad hlavu a zeptala se: „Kdo to psal?“ Vidím to jako dnes. Stála tam, v ruce třímala kousek bílého papíru, spolužačka se s přivřenýma pomstychtivýma očima rozhlížela kolem a schylovalo se k obr průšvihu.

Řekla-li jsem, že psaní anonymních dopisů je nečestné a nesportovní, musím taky dodat, jak moc hrdosti je potřeba k tomu, aby se člověk zhluboka nadechl a přiznal. Já to udělala. Vyprsila jsem se, zvedla ruku a řekla své „já“. Přála bych vám vidět ten šok v očích učitelky, tohle rozhodně nečekala. Zalapala po dechu a tiše odvětila: „Ty? A proč?“ Hm, dobrá otázka. A vysvětlujte svoje pubertální důvody zapšklé učitelce, která vás nota bene nesnáší a kterou byste nejraději odstřelili a ne se s ní dělili o své niterné pocity. Takže jediná správná odpověď v tu chvíli byla: „Nevím.“ Já totiž skutečně nevěděla. K celé akci mě zřejmě vedla vyšší moc.

Dnes mi to přijde velmi vtipné, ono mi to vlastně přišlo velmi vtipné i tehdy, ale situace velela „tvař se provinile“. Pocit dvojí satisfakce byl k nezaplacení! A nakonec i ty samé jedničky byly k něčemu dobré. Celé jsme to zakončily ústní domluvou a ústní omluvou. Dvojka z chování se nekonala. Díky bohu! A učitelka? Od té doby trochu znejistěla a skoro by se zdálo, že její postoj ke mně se změnil. V tiché uznání.

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *