24 Kvě
Prakticky celý život, až do nedávné doby, jsem trpěla syndromem záchranářky. Říká se, že když je vám někoho nebo něčeho líto, vkládáte do tohoto obrazu svůj vlastní život a to, čeho se sami bojíte, nebo s čím sami bojujete. A když vám život přináší stále zajímavější objekty záchranářského zájmu, přichází vhodný čas k návštěvě odborníka. Pokud ovšem nezačnete vnímat ty správné signály! Pominu teď případy, kdy jsem měla potřebu zachraňovat [...]

Prakticky celý život, až do nedávné doby, jsem trpěla syndromem záchranářky. Říká se, že když je vám někoho nebo něčeho líto, vkládáte do tohoto obrazu svůj vlastní život a to, čeho se sami bojíte, nebo s čím sami bojujete. A když vám život přináší stále zajímavější objekty záchranářského zájmu, přichází vhodný čas k návštěvě odborníka. Pokud ovšem nezačnete vnímat ty správné signály!

Pominu teď případy, kdy jsem měla potřebu zachraňovat osoby opačného pohlaví, a budu se striktně držet říše zvířat, ať už živých, či umělých, v tomto případě plyšových.

Byly doby, a není to zase tak dávno, kdy jsem měla docela problém s návštěvami hračkářství. Hračkářství? No, ano. Když jsem po vysoké škole odjela na rok do Anglie jako au-pair, pamatuju se, že jsem do obchodu s hračkami nemohla ani vstoupit, protože opuštění plyšáci ležící na zaprášených policích mě přiváděli k slzám. Přeloženo: plakala jsem sama nad sebou, protože jsem se cítila opuštěná. Možná se teď usmíváte, ale lidská psychika je mocná.

O pár let později jsem se posunula o jeden level výš. Soucit s ležícími plyšovými krasavci se vytratil, nicméně zůstal soucit jiný. Znáte takováta růžová chodící prasátka? Občas je můžete vidět v obchodě, pochodující sem a tam, s heliovým balonkem přivázaným na krku. Trhalo mi srdce, když se to nebohé prasátko zastavilo o zeď a šlo a šlo a šlo a nic. Do té zdi naráželo bez výsledku. V tu chvíli jsem přiskočila a nešťastníka nasměrovala do volného prostoru. Vysvětlení? Já sama narážela na pomyslnou zeď, přes kterou jsem se nemohla dostat. A na čase byla změna.

Ovšem nejvýznamnější lekci jsem dostala asi před týdnem. Už od podzimu se před naším panelákem usídlil bílý holub. Bílý. Čili čistě „městsky přírodní” být nemohl. Já jsem v něm viděla a dodnes vidím holubici. Vnímáte? Už zase obraz samy sebe. Takže ten holoubek se pořád vracel před náš vchod a já si říkala, proč vlastně náš vchod? Co to znamená? Na jaře se vrátil zpátky. A zase před náš vchod. A osmělil se. Už několikrát přistál na mém okně.

Je to něčí duše? Má pro mě nějakou zprávu? Snaží se mi něco říct? ptala jsem se sama sebe.

Když se zase usadil na prádelní šňůře, všimla jsem si, že má na nožkách kroužky, jeden šedý, s písmenky a čísly, a jeden oranžový. A vrátil se syndrom záchranářky: Ten chudáček se zaletěl, určitě je poštovní a teď se mu stýská! I vyhledala jsem kontakt na Svaz holubářů a napsala jim email s tím, že se nebohá holubička musí kamarádit se sídlištními sígry a jak ji můžu skrze kroužky zachránit. No, dovede si asi představit, jak se v tom Svazu museli bavit, když můj email četli.

Odpověď přišla záhy, zkracuji:

Podle typu kroužků holubička není poštovní, ale okrasná, a najít jejího majitele není jednoduché.

Asi se někdy ztratila a našla nové přátele mezi městskými holuby.  Pokud by se Vám ji podařilo odchytit, nějakou adresu chovatele v Líšni bych našel.

Jinak jí musíme nechat svobodu.

Uf! AHA

Ve snaze holuba zachránit jsem vůbec nepřipustila možnost, že uletěl cíleně. Třeba ho péče chovatele vůbec nebavila a nejradši by se zbavil i těch hloupých kroužků, co má na nožkách. A ve snaze ho zachránit bych ho znovu vehnala do chovatelovy náruče a možná i klece a třeba by nakonec skončil na pekáči. A co když mu společnost těch šedivých sídlištních sígrů vlastně vyhovuje?

Máš-li někoho rád, dej mu svobodu!

Holuba krmím. Když se u toho nazobe i zbytek hejna, proč ne. Líto je mi ho pořád, ale naučila jsem se respektovat fakt, že i ten obyčejný holub má možnost volby. A že i když má na nožkách kroužky, neznamená to, že musí sedět na bidýlku a sekat latinu.

Carpe diem!

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích