23 Čvn
Říká se, že každý další den, který máme k dispozici, jsme dostali jako dárek. Nikdy totiž nevíme, který bude ten poslední. A proto bychom každý nový den měli prožít tak, jako by poslední skutečně byl. Kdyby předvčerejšek byl posledním dnem mého života, zemřela bych šťastná. Byl totiž úžasný! 1. 1. 2017 jsem se postavila na vlastní nohy, rozuměj ty podnikatelské. Po dlouhých letech v pozici zaměstnanecké jsem konečně pochopila, že [...]

Říká se, že každý další den, který máme k dispozici, jsme dostali jako dárek. Nikdy totiž nevíme, který bude ten poslední. A proto bychom každý nový den měli prožít tak, jako by poslední skutečně byl.

Kdyby předvčerejšek byl posledním dnem mého života, zemřela bych šťastná. Byl totiž úžasný! 1. 1. 2017 jsem se postavila na vlastní nohy, rozuměj ty podnikatelské. Po dlouhých letech v pozici zaměstnanecké jsem konečně pochopila, že nemůžu sedět od nevidím do nevidím v práci, která mi nedává smysl. Že už nechci trávit ty nejlepší hodiny z celého dne zavřená pod umělým světlem a honit se z porady na poradu. Že už nechci plnit sny někomu jinému. Chci si plnit své vlastní sny. A pomáhat lidem.

Nechápejte to ovšem špatně: rozjezd podnikání, zvlášť, když nemáte tak úplně jasno, co chcete dělat a jak to budete dělat, není procházka růžovou zahradou. Pečení holubi skutečně nelétají do pusy sami a připraveni musíte být především na to, že v prvních několika měsících vám budou peníze z účtu převážně ubývat, než aby vám přibývaly. Investujete ovšem do sebe.

Dala jsem se na dráhu koučování. Nepřišlo to jako rána z čistého nebe, přišlo to po létech strávených bádáním – kdo jsem, proč jsem přišla na tento svět, co je mým úkolem a jak toho mohu dosáhnout. Jdu po cestě a vyvíjím se. Cíl neznám, ale vím, kudy mám jít, krok za krokem. Jsem ochotna měnit plány, když je to nutné a vnímám signály svého těla i vesmíru.

Když jsem chodila za kanceláře na oběd, užívala jsem si svou půlhodinu plnými doušky. A říkala si, že mít jednu jedinou půlhodinu za celý den, kterou můžu strávit svobodně, na sluníčku a čerstvém vzduchu, je hodně málo. A že chci víc. Že chci mít možnost jít ven, kdykoliv se mi zachce. Že umělé světlo a klimatizací zničený vzduch už dál nesnesu.

Hodiny odbily třináctou, byl krásný letní den, středa, a já jsem stála na zahradě svých rodičů. Jen tak jsem tam stála, naslouchala tichu a pozorovala starou vrbu, která se stala domovem brouků roháčů. V tůňce opodál seděly na lopuchu tři žáby, kolem létali motýli a voněly růže. K rodičům jsem přijela na oběd. Vlakem. Po ranním koučovacím sezení a před odpolední schůzkou. Svět zářil a já byla šťastná.

Kolem mě se odehrával život. Ten skutečný. Smysluplný. Ten, který stvořila Matka příroda. Třicet kilometrů za Brnem jsem se ocitla v ráji. A byla hluboce vděčná, že můžu prožívat zázrak. Ve všední den, na vlastní kůži a na volné noze.

Žiju svůj sen. A co vy? Žijete ten svůj?

Ráda vám pomůžu postavit se na vaše nohy: www.kalacova.cz

 

Váš komentář 

Kdo je Kaacza

Jmenuji se Kateřina Kalačová - Káča, moc mě těší. Psaní je moje vášeň. Vášní mám víc. Vášnivě ráda zkouším nové věci. Vášnivě ráda cestuji, čtu a tančím swing. Vášnivě ráda učím. Vášnivě ráda poznávám hluboká zákoutí svého podvědomí. Vášnivě ráda objevuji svoji životní cestu. A vášnivě ráda pomáhám druhým, aby se vydali na tu svoji. O tom všem je blog Kaacza.cz. S hlavou v oblacích a nohama na zemi. Sdílím s vámi své zážitky a zkušenosti, které mě v životě posunuly. Příběhy psané lehkou rukou. Doufám, že posunou i vás.

Nechcete přijít o žádný nový článek?

Svěřte mi svůj email a nechte to na mně!
Jméno
Email *

Kaacza v obrázcích